Prolog

Z hlediště se ozval ohlušující potlesk a zaplnil celý stadion. Dívka v gymnastickém úboru dokončila svoji sestavu. Hudba ztichla.

„Tohle byla Susan Adamsová a písnička Roar,“ ozvalo se z amplionu. Dívka s úsměvem zamávala a odběhla směrem k nám.

„Loretta Walshová a písnička Firework,“ ohlásili moje jméno.

Hlasitě jsem polkla. Tahle soutěž pro mě hodně znamenala. Zajišťovala mi totiž sportovní budoucnost. Gymnastiku jsem odmalička milovala a ani chvilku bych bez ní nevydržela. Rodiče mne v tom podporovali. Byli rádi, že mám nějaký cíl, za kterým chci dojít. A Johnsonův internát bylo jediné místo, kde toho nejlíp docílit. Bylo však nutné umístit se v této soutěži mezi prvními patnácti. Při takovém houfu zájemkyň to byla docela malá pravděpodobnost, ale naděje mi ještě pořád zbývala. Milionkrát jsem si za včerejší večer přehrávala svoji sestavu a představovala si, jak se umístím.

Teď ale bylo všechno jinačí. Na takové věci jsem neměla ani pomyšlení. Mozek mi zaplavila nervozita. Žaludek se sevřel. Celá jsem ztuhla.

„Tak jdi,“ zašeptala mamka, která vedle mne po celou dobu stála a snažila uklidnit.

Už ani nevím, jak se mi podařilo z toho nervózního výrazu se zaťatými zuby vykouzlit úsměv. Upravila jsem si dres a vyběhla. Zastavila jsem se až uprostřed haly. Nachystala jsem se. Srdce mi o překot bušilo. Zazněly první tóny písničky Firework, kterou jsem si pro tuto sestavu sama vybrala. Patřila mezi mé nejoblíbenější.

Byla jsem nervózní a celá ztuhlá. Do háje, uvolni se, nemáš co zkazit! Chtěla jsem se trochu uklidnit. Moc mi to nepomohlo, ale měla jsem pravdu. Celou sestavu jsem již nějakou dobu poctivě trénovala a vylepšovala každý nedostatek. I rytmicky to ušlo. Neměla jsem tedy co pokazit.

Odezněly další tóny. Hlavu jsem měla prázdnou. Pamatovala jsem si sotva první tři figury. To bude trapas, jestli to pokazím! Měla jsem pocit, jako by se mi klepaly ruce. Spíš než pocit to byla skutečnost.

Další tóny. Začala jsem. Otočka, skok, holubička. A co dál? Tělo však pokračovalo. A najednou mi naběhl i celý zbytek sestavy. Už jsem věděla, co bude následovat. Další otočka a po ní přemet vzad. Cítila jsem, jak se svaly stažené nervozitou pomalu uvolňují. Najednou jsem byla mnohem pružnější, než kdy předtím. Nebo alespoň jsem si to myslela.

Měla jsem před sebou nejoblíbenější část sestavy – rondát, flik a salto*. Rozběhla jsem se. Ještě než jsem však naskočila na první prvek, přistihla jsem se, že se usmívám. Už to nebyl ten křečovitý výraz, ale zcela normální, přirozený. Rondát a flik – vše tak jak má být. Následovalo salto. Z předchozích dvou cviků jsem získala takovou energii, že jsem jej skočila o dobrých dvacet centimetrů výš. Raději bych však jako normálně. Až při dopadu nohou na gymnastický koberec jsem si uvědomila, že jsem nepropla špičky. Snad si toho porota nevšimla! O to víc jsem se ale soustředila na zbytek.

Všechno se rychle blížilo ke konci. Odezněly poslední tóny. Ozval se potlesk. Zdál se mi větší, než kdykoliv předtím. To proto, že byl jem pro mne. Srdce mi tlouklo. Nadšením, štěstím a radostí.

„Loretta Walshová a písnička Firework,“ ohlásili znovu.

Zamávala jsem a rozběhla se pryč. Hned, jak jsem zmizela divákům z očí, vpadla jsem mámě do náruče.

„Moc se ti to povedlo,“ chválila mě. Já ale znám to rodičovské přehánění. I kdybych to celé pokazila, řekla by mi to stejné. Tohle jsem prokoukla už dávno. Nemohla jsem tedy rozeznat pravý stav situace. Ale na máminé tváři byla vidět upřímnost. Tak že by přece jen?

Usmála jsem se. „Díky.“

Dívka, co byla po mně, měla taky velmi propracovanou sestavu. Kousla jsem se do rtu. Jaj! To bude těžký se tam dostat!

Odezněly poslední tóny a dav tleskal. Využily jsme té příležitosti uvolnění a protáhly se první řadou až k našim rezervovaným místům, kde už seděl brácha s taťkou.

„Mělas to nádherné, Lorr!“ pochválil mě. Usmála jsem se a sedla si na volné místo mezi ně.

„Ty se na tu školu fakt asi dostaneš!“ šťouchl mě brácha do ramene.

„Au!“ vykřikla jsem z legrace.

„Snad to tolik nebolelo,“ podíval se na mě předstíraným lítostným pohledem. Vzápětí se hlasitě rozesmál a objal mě okolo ramen.

Možná se vám to zdá divné, ale s mým patnáctiletým bratrem máme velmi dobrý vztah. Vídáme se jen párkrát do roka. Alex bydlí na intru, skoro až na druhém konci Anglie. Stejně jako já miluje sporty. Profesionálně hraje basket a tenis. Jejich družstvo už vyhrálo několik pohárů a má doma pěknou sbírku medailí. A teď přijel jenom kvůli mně!

Celý zbytek dopoledne ubíhal jako ve snách. Gymnastky se střídaly jedna za druhou a čas rychle ubíhal. Ty tři hodiny, co jsem seděla v hledišti, utekly asi jako půlhoďka.

„Jako poslední předvede svoji sestavu Kate Bentonová na písničku Stay the Night,“ ohlásil amplion. To znamenalo, že se všechny ostatní musí nachystat ke vstupu do haly.

Neochotně jsem se zvedla. Máma mi ještě stiskla ruku a pak jsem se potichu protáhla ven z řady. Postavila jsem se k již nachystaným gymnastkám a poctivě vyčkávala. Hudba dohrála. Dívka skončila svoji sestavu. Po mohutném potlesku však následovalo ticho. Tak úmorné a nekonečné. Proč, proč? ptala jsem se sama sebe, i když jsem odpověď znala. Porotci určovali pořadí.

Ta doba, která trvala sotva pět minut, byla horší než muka. Znovu jsem byla nervózní a zarývala si nehty do dlaní. Celá jsem ztuhla.

„Prosím pozor! Už máme patnáct nejlepších, které mají možnost vzdělávat se na Johnsonově internátní škole v Southwellu...“

Kus závaží, které mě tížilo, najednou spadlo. Konečně! Na druhou stranu se ale pověsilo jiné, mnohem těžší. Bylo to tady. Ta osudná rozhodující chvíle.

„Na patnáctém místě se umístila Grace Hunterová...“

„Jó!“ vykřikla hnědovlasá dívka a nadšeně vběhla do haly. Mávala a dav tleskal.

„Čtrnácté místo obsadila Michi Collinsnová...“

Další nadšená.

„Třináctá...“

Už jsem to ani nevnímala. Myslela jsem si, že už se výš nemůžu umístit.

„...Loretta Walshová...“

Cože? Já? Hurá! Nevěděla jsem, co samou radostí dělat. Srdce se mi rozbušilo a všechna závaží za mne spadla. Byla jsem volná. S máváním jsem vyběhla ke zbylým dvěma postupujícím. Rozhlédla jsem se po davu diváků. Celý zbytek mé rodiny stál a tleskal. Zamávala jsem jim. Všichni mi to oplatili a tak jsem ještě poslala vzdušnou pusu.

„...na třetím místě se umístila Annie Flemingová!“

Dívka se usmála a vystoupila na stupínek. Na krk jí potom pověsili bronzovou medaili a předali diplom.

„Cherry Nelsonová na druhém místě!“

Potlesk byl obrovský, skoro jsem až myslela, že ohluchnu. Stříbrná medaile, diplom. Dav utichl.

„A na prvním místě...“ Dramatická pomlka. „Erica Harrisonová!“

Vysoká blondýna se hrdě postavila na stupínek. S nosem trochu nahoru se rozhlížela po ostatních. A pak se jí na krku zablýštěla zlatá medaile.

Trochu jsem i záviděla, představovala jsem si, že se umístím líp, ale pak jsem se sama musela okřiknout. Vždyť třinácté místo je přece taky nádherné!

„Tímto byla tahle soutěž skončena a na prvních patnáct se budeme těšit v září...“

Pokud vás prolog moc nechytl, pokuste se vrátit alespoň ke druhé či třetí kapitole. Tam se děj teprve začne pomalu rozjíždět a mohu vás ubezpečit, že nudit se rozhodně nebudete!

Budu ráda za každičký komentář či vyjádření názoru, přijímám i kritiku:D

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.