9.Kapitola

Crrr! Cože? Jaktože ještě není víkend? Chjop! Zalezla jsem hlouběji pod peřinu a alespoň v myšlenkách se pokusila vrátit do snu.

Crrr!

„Robyno, vypni ten budík!“ nadávala Jey.

Roby se rozespale natáhla a prudce jej praštila, až málem spadl z poličky.

„Nemusíš ho ale za tak věrné služby mlátit!“

„Čemu říkáš věrné služby?!“ vztekala se Roby. „Kdyby jednou jedinkrát nezazvonil, byl by to ten nejůžasnější budík na světě!“

„Můžete už někdy konečně přestat tlachat o budících?“ Už mi to lezlo krkem. Takové debaty se u nás vedly každé ráno. Budíky, skučení, nadávání, vstávání. Copak nemůže být někdy výjimka?

Posadila jsem se, ale tentokrát měla smůlu. Do koupelny se cpala Jey. Zaskučela jsem a podívala se z okna. Mlha. Taková hnusná, mokrá a bílá kaše, která pokrývá vše okolo. Na to, že byla půlka října za námi, se počasí jevilo dost odporně. Že by se zbláznilo? Touhle dobou přece ještě svítí slunce a stromy se pomalu začínají barvit! Brousila jsem očima po smutné, melancholické krajině. A jako by mi veškerá zima a vlhkost přes sklo pronikaly na postel, zalízaly do všech koutů a nepříjemně studily. Roztřásla mě zima. Zavrtala jsem se hlouběji pod peřinu, ale ničemu to nepomohlo. Jenom byla kosa ještě větší. Vzala jsem si tedy oblečení a šla čekat před koupelnu, než tam vleze někdo jiný. Když se konečně uvolnila, převlíkla jsem se a upravila a pustila dovnitř Roby. Erica bude tedy zas poslední.

Sedla jsem si v kuchyňce ke stolu a čekala. Neměla jsem co dělat. Vše bylo uklizené, žádný test jsme psát neměly. Seděla jsem a zírala před sebe. Samozřejmě jsem i na něco myslela. Spíš na někoho. Na Richieho. Neviděla jsem ho od doby, co jsme byli naposledy v cukrárně. To, co mě nutilo vidět ho pořád v myšlenkách, nebyl jeho úsměv, oči, vlasy... Byl to jeho nekonečný humor. Vtípky připomínal skoro Roby. V cukrárně nad medovníkem se jevil trochu zamlkle, ale až teprve cestou zpátky se pořádně odvázal.

Takovýchto myšlenek jsem se nedokázala zbavit. Ani zvonek mi je nevyšťáral z hlavy, natož teplá snídaně a začátek vyučování. Hned první hodinu jsme jako na potvoru měly matiku a Merrimanovou. Přišla do třídy jako obvykle, ale hned se každodenní rituály změnily. Teda, tak úplně ne. V matice už to takhle prostě bývalo.

„Mám pro vás další pětiminutovku!“ ohlásila slavnostně a ze složky vyndala svazek pečlivě nastříhaných papírů. Kousla jsem se do rtu. No jo! Pětiminutovky! Úplně jsem na ně zapomněla!

„A próč?“ skučela Roby.

„Protože se v noci nudím,“ odbyla ji Merrimanová a začala rozdávat.

„Nechtěla byste radši spát?“

Několik spolužaček se uchichtlo, ale Merrimanová zpražila Roby pohledem a dál si jí nevšímala. Nemělo cenu tedy ve vtipech pokračovat. Učitelka před nás položila prověrky a začaly jsme psát. Pomalu se mi ulevovalo a při odevzdávání jsem si oddychla.

Po zbytek hodiny jsme opakovaly výrazy na čtvrtletku. Od páteční matiky nás vysvobodil zvonek. Moc jsem se ale neradovala – následovala ájina se Stephensonovou.

„Cherry nám vyjmenuje rozvíjející větné členy.“

„Ehm, přídavná jména?“

Jey se plácla do hlavy.

„Rozvíjející větné členy,“ zopakovala Stephensonová.

Jey vytáhla papír a velkými písmeny na něj cosi načmárala. Pak potichu sykla. Cherry se otočila. „Podmět.“

Učitelka si však nápovědy všimla. „Přečíst to umí každý.“

Jey znovu něco načmrkala a ukázala Cherry.

„Přís-uf?“

Stephensonová na ni vytřeštila oči.

„Příslovečné určení!“ šeptala Jey.

„Příslovečné určení.“

„Já ti dám přís-uf!“ rozzlobila se učitelka.

„Úúú!“ zaúpěla Cherry.

„Poukazuješ tím jen na to, že to neumíš. Přestaň houkat, nebo začnu já a můžu se změnit rovnou v sanitku!“

Roby se na celé kolo rozesmála a nakazila tím i ostatní.

„Ticho!“ Stephensonová zabušila pěstí na tabuli. „Roby půjde rozebrat větu!“

Roby protočila panenky a neochotně došla před tabuli. Učitelka jí nadiktovala větu a Roby začala pomalu určovat větné členy. Podmět, přísudek a tím tak skončila. Zbytek typovala. Nad jedno slovo napsala zkratku pro předmět. Jey málem vylítla z kůže a Stephensonové hrůzou div nevstaly na hlavě vlasy. Zamrkala, jak se snažila vzpamatovat z šoku. „Jestli je slovo rychle předmět, tak já jsem čínský bůh srandy!“

„To aji ona se umí smát líp než vy!“ vykřikl někdo. Podle hlasu to vypadalo na Afroditu. Třídu naplnil další záchvat smíchu.

„Tak dóóóst!“ Stephensonová už byla dost naštvaná. „Roby za pět a bude tu ticho!“

Doháje, to jsme si zase něco zavařily!

Zbytek hodiny jsme byly docela v klidu, dokonce i Roby se snažila, ale učitelka byla pořád naštvaná.

Ke konci přestávky před zeměpisem nás poctila návštěvou Merrimanová. „Paní učitelka Stephensonová si na vás stěžovala. Konkrétně na Roby, ale i ostatní na tom mají podíl. NECHCI, aby se to víckrát opakovalo, ve vyučování není prostor pro vtípky, tam se máte učit.“

Zazvonilo.

„Proteďka to necháme plavat, příště se to ale neobejde bez trestu!“ varovala nás.

„Pančelko,“ přihlásila se Roby, „můžu být potrestána za něco, co jsem neudělala?“

„Ne, nemůžeš.“ Změřila si ji pohledem, jako by tušila nějakou čertovinu. Nejspíš už ale chtěla začít hodinu.

„Neudělala jsem domácí úkol!“

Třída se rozesmála, ale Merrimanová zachovala chladnou tvář. „Byla jsi varována. Úkol automaticky za pět a jako trest nám zpracuješ referát o probíraném učivu.“

„Co že vlastně teďka bereme?“

„Dobré ráno,“ usadila ji třídní. „Pěkně si to zjistíš!“

Roby zaúpěla.

„Tak si sedněte,“ začala normální hodinu Merrimanová.

Ajaj, to bude zas jednou něco! Limetka má opravdu úžasnou náladu!

Hodina, a celý zbytek vyučování pokračovaly v tomhle duchu a od úplného zešílení z nekonečné nudy nás vysvobodilo zvonění na oběd. Plny nadšení jsme naházely učebnice do skříněk a letěly do jídelny. Přišly jsme až jako poslední ročník a to znamenalo, že bude maxi fronta a jídelna narvaná k prasknutí. Když jsem se konečně trochu dostala blíž k okýnku, kde se vydává jídlo, uteklo alespoň pět minut. Položila jsem na tác talíře a vydala hledat volné místo. Procházela jsem mezi stoly a rozhlížela se. Tam? Ne-e. Nic. A co třeba tamhle?

Nesoustředila jsem se na cestu a to byla chyba. Tácem jsem do někoho vrazila, až čaj vyšplíchl a udělal mu mokrou skvrnu na tričku. Růžovém. Blond vlasy. Pomalu jsem posouvala pohled nahoru a víc a víc mi tuhla krev v žilách. Erica. Mračila se. Byla naštvaná. Zalapala jsem po dechu jako ryba na suchu. „Promiň.“

„Promiň?! To mi říkáš jen tak? Promiň?!!“ Erica zase robila pěkný cirkus, ale naštěstí byl v jídelně takový hluk, že to nebylo moc slyšet a nevzbudilo přílišnou pozornost.

„Já nechtěla. To bylo omylem.“

„Mě nezajímá, cos chtěla a co ne. Vidíš tu skvrnu?“

No jéje, to je úplná apokalypsa! Flíček od čaje o velikosti palce! No nezblázni se! Měla jsem sto chutí říct jí to nahlas, ale uvědomovala jsem si, že bych si to udělala ještě horší. Raději jsem pevně semkla zuby a nechala na sebe navalit hromadu nadávek. Pak si přehodila vlasy, stejně jako každý jiný den perfektně vyžehlený, přes rameno a se zvednutým nosem odkráčela.

Ulevilo se mi, že to ještě vcelku dobře dopadlo. Našla jsem si volnou židli. Roby a Jey mi ji hlídaly. Mlčky jsme poobědvaly. Pořád jsem měla hlavu plnou myšlenek. Ne, tentokrát to Richie nebyl. Stále se mi v hlavě přehrávalo střetnutí s babiznou. Proč, proč? To to nemohlo být jinak? Kdybych se alespoň trochu víc dívala před sebe nebo kdybych... To bylo ale teď už jedno. Nemohla jsem se vrátit zpět a udělat to jinak, nedala se ani vymazat tahle část scénáře, prostě se nedalo nic dělat. Musela jsem se s tím smířit a snažit se na to zapomenout.

Po obědě jsme se spolu s Roby a Jey vypravily do pokoje. Chtěly jsme se společně podívat na fráninu a chemii, protože tyto dva předměty byly jedny z nejhorších, samozřejmě až po dějěpisu a extrémní nudě. Otevřely jsme dveře třináctky. Uprostřed pokoje stála Harrisonka. V jedné ruce držela papír a v druhé – světe div se – můj deník!

„Co s ním děláš?“ vyjela jsem po ní. Veškerá plachost byla ta tam. Už jsem měla všeho plný zuby. Ruply mi nervy. Rozběhla jsem se a ohnala po ní ve snaze vytrhnout jí můj sešit s modrými deskami. Jen mě druhou rukou odstrčila. „Uklidni se! Nic s ním neudělám, jen když se budete řídit podle tohohle!“ Strčila mi pod nos papír.

„Diktatura!“ procedila jsem skrz zuby.

„Tak co, bude to?!“ Už byla dost netrpělivá.

„Ne, nic nebude! Okamžitě vrať Lorr ten deník!“ vystartovala Roby.

„Né!“ Gestem jsem jí naznačila, ať zůstane stát se zavřenou pusou. „To ať si to radši přečte!“

„Tak to ani nápad! Naval zpátky ten deník!“ Roby se naštvala.

„Nejdřív musíte souhlasit s tímto!“ zamávala Erica papírem. Mluvila klidně, až příliš provokativně.

Roby svěsila hlavu. „Tak dobře.“ Skoro šeptala.

Erica po mně hodila deníkem. Taktak jsem jej chytla. Pak na skříň vylepila diktaturu a se smíchem odešla z pokoje.

Stály jsme mlčky, očima brousily po podlaze a nevěděly, jak začít. Dokonce ani Roby nemluvila. Harrisonka se dotkla jejího slabého místa. Poprvé jsem viděla Roby ne jako tu drsnou dívku s vtipy v zásobě, ani jako obrněnýho vojáka bojujícího před útokem slov, ale jako někoho nám podobného. Raději ji nechala vyhrát, než aby blondýna měla někomu ublížit.

„Proč jsi to udělala?“ Můj hlas prořízl hluboké, svírající ticho.

„Nic jinýho se nedalo dělat,“ pokrčila rameny.

„Kdybys jí to nechala přečíst, dala by pokoj!“

„Nedala. Popravdě ji ten deník ani nezajímal, jenom vydírala. Příště by mohla přijít s něčím horším,“ vysvětlila Roby.

„Ale teď se budeme muset řídit touhle pitomou diktaturou!“ Prostě jsem to tak nechtěla nechat. Nedokázala jsem se s tím smířit. Prostě ne. Blonďatá babizna nemůže vyhrát! Podívala jsem se na Roby vyčítavým pohledem.

„Lorr,“ chytla mě za ramena, „nechaly jsme ji vyhrát, aby nám potom dala pokoj. Raději se budu nějakou dobu dívat na papír s pravidly, kterými se stejně řídit nebudu, než abych musela Harrisonce pořád odporovat a dělat si to horší. Takhle ji to za chvíli přejde.“ Podívala se mi zpříma do očí. Tomu pohledu se nedalo vyhnout. V tu chvíli se ve mne probudilo mé staré já. Nešlo mi to do hlavy, jak jsem se mohla tak rychle změnit. Sklopila jsem oči. „Máš pravdu, promiň.“ Pak jsem se vysoukala z jejího sevření a odešla. Potřebovala jsem trochu klidu a samoty, abych si vše urovnala.

Díky za komentáře!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.