8.Kapitola

„Jeyino, posloucháš mě? Zajdu do ředitelny ohlásit, že půjdeme do města!“

„Hmmm...“ Jey už zase seděla s nosem v knížce a soustředěně četla. Ani neráčila zvednout oči a normálně odpovědět.

„Jak myslíš, půjdem bez tebe!“ Roby zrovna dneska neměla náladu se s někým zdržovat.

„Hmm...“ zabručela Jey, jako by ji to vůbec nezajímalo. „Počkat? Ty chceš někam jít?!“

„Dobrej postřeh,“ ušklíbla se. „Vyrazíme do cukrárny. Jdeš s náma za říďou?“

„No samo, tak rychle!“

„Jedinej, na koho se čeká, jsi ty!“

Společně jsme zašly za ředitelkou, která nám to akorát odkývala. Vrátily jsme se tedy zpět, že se nachystáme.

Přededveřmi byl cítit parfém a v pokoji byla Erica. Právě lepila na skříň jakýsi velký, hustě popsaný papír.

„Co to zas je?!“ zděsila se Roby a přistoupila. Poté začala nahlas číst: „Zaprvé, v pokoji je vždy perfektně uklizeno. Zadruhé, do koupelny se chodí dle pořadí od nejlepšího. Zatřetí, nejlepší má právo rozkazovat celému zbytku pokoje...“

„Hele, tak dost! Nikdo na to není zvědavej!“ Jak Jey kdysi říkala, v takovýchto případech se má člověk chovat asertivně, teď se to však podobalo spíš agresivitě.

„Co to má znamenat?!“ A jéje, Roby se naštvala. Kdo taky ne, že?

„To, že jseš první neznamená, že my ostatní jsme méněcenní! A už jsem ti to řekla jednou, přestaň! Chováš se, bez prominutí, jako namyšlená kráva!“

„Cože?! To odvoláš!“ ječela Erica.

„Neodvolám!“ stála si pevně za svým Roby.

„Odvolej nebo...!“

„Nebo co?!“

„Prostě to odvolej!“

„Odvolám, ale ty zrušíš tady tu kravinu s pravidly, někoho se tím dost dotýkáš!“

Tím měla na mysli mě. Vybavila se mi ta předchozí hádka.

„Nikdy!“

„Tak fajn.“ Roby strhla papír, zmačkala jej a hodila do koše.

„Víš vůbec, kolik mi to dalo práce vymyslet?!“

„Vymyslet? Abys tím sebe co nejvíc vychválila a ostatní ponížila?“

„No a co? Jsem přece nejlepší! Nějaká třináctá tady nemá co dělat!“ Zle se na mne podívala.

„Jedinej, kdo tu nemá co dělat, jsi ty, Harrisonová. Lorr sem naopak patří. Je hodná, čestná a umí soucítit s druhýma! Nekaž jí život svou sobeckostí a drž se od nás dál!“

Erica si jen hlasitě odfrkla, zvedla nos a odkráčela pryč.

„Vidíš, na blondýny musíš takhle!“ chlubila se Roby.

„Asertivně...“

„Kuš s asertivitou! Sama ses tak nechovala!“ Roby byla ještě celá rozházená z hádky.

„No dobře, snad jsem toho tolik neřekla.“ Tentokrát se Jey zachovala přesně podle svého návodu.

„Jdem ještě do tý cukrárny?“ zeptala jsem se poněkud nervózně. V hlavě se mi pořád převalovala hádka a celá jsem se klepala.

„Pokud si myslíš, že řeknu ne, tak jseš na omylu. Přece si nenechám kazit náladu nějakou blondýninou diktaturou!“ Roby to dneska fakt pálilo. Diktatura. To by mě teda nenapadlo!

„Tak fajn, ale musíme si pohnout nebo zas přijde a zavalí nás dalšíma nesmyslama!“

Rychle jsme na sebe naházely bundy a vyrazily. Venku už zase trochu poprchalo, ale na deštník to ještě nebylo.

Sešly jsme alejí dolů do města a procházely ulicemi.

„Dobrý den, děláme anketu do školy. Můžeme se vás na něco zeptat?“ ozvalo se nám za zády.

Otočily jsme se. Tristani!

„Helemese, zase zmoklé slepičky?“ Ryan se ušklíbl.

„Nejsem slepice!“ bránila se Roby.

„Tak jak se jmenuješ?“

„Roby Goldová. Ty jseš Ryan?“

„Jak to víš?“

„Vidím ti do mozku.“

„Ha ha ha.“

„Nechcete jít do cukrárny?“ Tentokrát promluvil Max.

„Právě tam máme namířeno,“ odpověděla jsem pohotově a podívala se na toho třetího kluka, jehož jméno jsem ještě neznala.

„S váma ale nikam nejdu,“ namítla Jey. „Za ty slepice!“

„No tak soráč,“ omluvil se Ryan.

„Ne, ne, to jen tak nepůjde. Ledaže byste nás pozvali na medovník.“

„To jakože ho zaplatili?“ zděsil se Max.

„Ber nebo neber.“

„Tak fajn, půjdem. Příště ale platíte vy!“

„Okay.“

Opět jsme vyrazili k cukrárně. Šli jsme mlčky ulicí.

„Co vlastně měla znamenat ta pouliční anketa?“ vyzvídala Roby.

„Jen sranda, né?“ usmál se Ryan.

„Jo ták!“

Další část pokračovala stejně jako předchozí. Ticho, ticho a furt to trapný ticho. Konečně se před námi objevila velká cedule s nápisem Cukrárna. Vešli jsme dovnitř. Poměrně malý prostor ozařovala dvě jasná světla. Stěny byly bílé a podlaha do béžova. Nalevo od vchodu stál velký pult a pár chladniček s cukrovinkami. Nechyběly ani větší stoly, vybavené vždy sněhobílou dečkou a vázou s květinami, a samozřejmě moderní židle.

Ryan hned zasedl, zatímco Roby šla rovnou objednat. „My bychom si dali šestkrát medovník.“

„Já si ještě dám kolu a zmrzlinu!“ ohlásil se Max.

„Taky!“ zavolal Ryan.

„Takže ještě třikrát kola a zmrzlina,“ pokračovala.

„Já si dám asi jen minerálku,“ ohlásila jsem.

„No, já nejspíš taky,“ přidala se Jey.

„A ještě k tomu přidejte kus želé dortu.“

„Ty to všechno sníš?“ divil se Max.

„Roby, neblázni, bude ti blbě!“ varovala ji Jey.

„Ale nebude,“ mávla rukou. „Už je to všechno.“

Objednávka byla dokončena. Kluci se tedy pěkně plácnou přes kapsu, jestli chtějí uživit Roby.

Usadili jsme se ke stolu.

„Jak se vlastně jmenujete?“ pokračoval Max. „Já jsem-“

„Justin Bieber!“ skočila jsem mu do řeči.

„Těsně vedle. Jmenuji se Maximilliam.“

„Bieber?“

„Ne.Stuart.“

„Aha, tak to já jsem Lorr Walshová.“

„Mně říkají Jey, ale jinak se jmenuji Jessy Brawdenová.“

„Já jsem...“ Konečně promluvil ten kluk, který se mi už nějakou dobu líbil. „Richie Thorn.“

Jeho nádherné hnědé oči se podívaly do mých. Usmál se. Srdce se mi rozbušilo. Zalechtalo mě v břiše. Slzy se draly z očí ven. Zatočil se se mnou celý svět. Jeho hlas mi stále zněl v uších. Richie.

„Tady jsou ty medovníky.“ Vytrhlo mě to z přemýšlení a probudila jsem se zpět do reality. Číšník před každého položil talířek s pečlivě upraveným zákuskem. „Ostatní přinesu hnedka.“

Lžičkou jsem ukrojila kousek a nabrala do úst. Báječný! Moam! Sladká chuť se jen rozplývala na jazyku.

„Tak co škola? Jak jde? My jsme vás viděli hned první den, jak někam jedete,“ začal Ryan.

„Myslíš to...?“ Mluvila jsem s plnou pusou. „Víš, že to bylo aji docela vtipný vidět ty vaše otrávený a potom závistivý ksichty?“

„Hele, nech si to. Chtěl bych vidět vás.“

„Sorry, noo.“

„Ptal jsem se, co škola?“ zopakoval Ryan.

„Tak normal.“

„Kdybys byla tak laskavá a vysvětlila to trochu podrobněji? Normal může znamenat pět stejně jako jedna!“

„Dobře. Tak zatím jedničky a dvojky. A ty?“ Popravdě mě moc nezajímaly Ryanovy známky, byla jsem zvědavá spíš na Richieho, ale toto byla jediná možnost, jak k tomu v průběhu debaty dospět.

„Průměrně tak trojky.“

„To já se musím pochlubit,“ vycenila Roby rovnátka.

„Ty hlavně jez, nebudu na tebe čekat do večera!“ snažila se ji popohnat Jey.

„Musím se pochlubit, že letos zatím nepropadám!“

„A jak se ti to daří? To se učíš?“

„Ne.“ Dala si ruku k ústům. „Opisuji od Jey.“

„Já tě slyším, Robyno!“

„K čemu ti to je?“ namítl Max.

„Ona má totiž vždycky samý jedničky!“ Zacpala si pusu medovníkem. Debata utichla. Doháje, to se nemělo stát! To se mi zas jednou povedl skvělej tah!

„A vy dva?“ Nedalo se nic dělat. Musela jsem se holt zeptat.

„Noo, já se radši chlubit nebudu,“ mávl rukou Max.

„Proč? Všichni jsme se tu svěřili, tak koukej taky!“

„Tak tři až čtyři.“

„Richie ještě nemluvil.“ Jey se usmála a zamrkala naň. Co to má znamenat?

„Noo, tak nějak jak Lorr.“

Jey ke mně naklonila hlavu. „Máš pravdu, je hezkej,“ zašeptala mi do ucha.

„Tak si hleď svého Justina a Richieho nechej napokoji!“ odpověděla jsem ihned. Usmála se a nabrala poslední kousek medovníku.

Byla jsem s jídlem jaksi pozadu, na talířku zbývala zhruba polovina zákusku, zatímco Roby měla v sobě i želé dort a ládovala se zmrzlinou.

Jey se zadívala na její skleničku s kolou.

„Máš proti ní něco?“ divila se Roby.

„Ne, jen jestli víš, co všechno v ní je.“

„Proč?“

„Kdyby sis alespoň jednou přečetla složení zjistila bys, že to máš vodu a k tomu ještě další čtvrtinu periodické soustavy prvků.“

„Vidíš, a proto je lepší si to složení radši nečíst.“ Roby se zhluboka napila. Najednou se však zarazila a nehorázně zašklebila.

„Co se děje?“ vyzvídala Jey.

„Asi se mi z toho sladkýho zvedá kufr.“

„Vidíš, tady to máš,“ ušklíbla se Jey. „Já tě varovala!“

Roby se prudce odsunula a zmizela v jakýchsi dveřích. Chudák. Vlastně si za to může sama. Nemá se tolik přeceňovat.

„Oč běží?“ nechápal Max, který nezaznamenal předchozí děj.

„Nic, jenom má z toho všeho v žaludku mišmaš,“ zareagovala jsem pohotově.

„To jako že jí je blbě?“

„Tak ne asi!“ plácla se do čela Jey.

„No dobře, dobře. Každej není tak chytrej jak ty!“ bránil se Max.

„Hele, nech si ty komplimenty a raději běž zjistit, co se s tou Roby děje.“

„Nejsem holka a na holčičák v životě nevkročím.“

„Tím chceš říct, že tam mám jít já nebo Lorr? No to seš teda gentleman.“

„S takovým titulem si jdi někam. Mě stačí, když jsem Maximilliam.“

„Maxigentleman by byl ale lepší.“

„Nakašlat.“

„Tak fajn, jseš Maxilenoch. Seznam se.“

„Hele, Joeino nebo jak se jmenuješ, prostě nikam nepůjdu,“ nedal se.

„Jak myslíš, tak já se tam teda jdu podívat.“ Jey vstala ze židle. Moc daleko ale nedošla. Roby se totiž objevila ve dveřích.

„Tak jak je?“

Na Robyiné tváři chyběl obvyklý úsměv. „Vtip,“ odpověděla tiše.

„Vtip?“ nechápala Jey.

„Vtip!“ Roby se rozesmála. „Prostě jsem si z vás udělala legraci!“

„Hele!“ zamračil se Max. „Kvůli tomu mě Joeina nazvala Maxilenochem!“

„Když už, tak Jey.“

„Jaký že máš vlastně příjmení?“ Ryan se po dlouhé době dostal ke slovu.

„Goldová, proč?“ Robyina stručná odpověď.

„Jo, to sedí. Zlatíčko teda jseš. A povedený.“

„Doufám, že víš, jak to myslíš.“

„Co? Jak?“

„Dvojsmyslná věta!“ rozesmála se Jey. Chvíli trvalo, než to Ryanovi docvaklo. „Jo ták! Však víte, jak jsem to myslel!“

„Vrrr!“

„Přesně takhle ne.“

„Hele, nezaplatíme už? Momentálně je venku docela normálně, tak ať toho využijem a nezmoknem,“ ozval se Richie.

„Tak jdi, frajere. Ne ale, že na nás přijde další pršák!“ Jey ho gestem ruky poslala k pultu. Chvíli s číšníkem hovořil, pak se otočil na patě a s úsměvem přišel k nám. „Prý to za chvilku přinese.“ Sotva si sedl, přišel muž a položil na stůl malinkatý talířek s účtem. Ryan ihned vzal papír do ruk. „Cože?!“ vytřeštil oči.

„Uka.“ Max se podíval Ryanovi přes rameno. „Ty vogo!“

„Co se děje?“ vyzvídala Roby.

„Tohle odmítám platit.“

„A proč? Byla přece nějaká domluva!“

„No jo, ale to platí jen na medovník! Zbytek platí každý sám,“ ozval se Richie.

„Jo jo, Robyno, svoji dorto-zmrzlinovou kombinaci si sama uhradíš,“ ušklíbl se Ryan.

Budu ráda za každičký komentář;)

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.