7.Kapitola

Ách, konečně víkend! Už alespoň půl hodiny jsem byla vzhůru a dívala na postel nad sebou. Nechtělo se mi z teplých peřin. Venku bylo hnusně a vítr se opíral do stěn budovy. Nebe bylo zašedlé a mírně poprchalo.

„Lorr, ty už jseš vzhůru?“ šeptala Roby.

„Jo, už nějakou dobu.“

„Až se Jeyina ráčí vyklubat z pelechu, zajdeme na koně?“

„Když už, tak Jey,“ ozvalo se z horní postele. „Půjdu.“

„Já taky.“ Posadila jsem se.

„Už teď?“ divila se Roby.

„Máme třicet minut na to, abychom se převlíkly a nasnídaly. Je totiž půl devátý.“

„Tolik?“ divila se Jey.

„No jo, kde je vůbec Harrisonka?“ Roby se naklonila z postele.

„Nevím. Nejspíš někde běhá po obchodech s Lisou a Pat,“ přemýšlela jsem.

Byla to jediná možnost, co by mohla madam blondýna ve volném čase dělat. Se svýma dvěma obdivovatelkama – Pat a Lisou – chodila každý týden nakupovat.

„Ale co je nám vůbec po ní? Vždyť je to jen namyšlená kráva. Stejně si nás nevšímá a pokud, tak jen komanduje!“ ucedila skrz zuby Jey a začala slízat z postele.

„Ne! Koupelnu mám já!“ Rázem jsem byla na nohou a pádila ke dveřím. Převlíkla jsem se a pak čekala na Roby a Jey až se taky nachystají a budeme moct vyrazit.

Po snídani se počasí trochu umoudřilo a tak jsme vyšly jen v rajtkách a flickách.

Koně ve výběhu už nás nadšeně vítali. Zamířily jsme do stáje pro ohlávky a vodítka a šly za nimi na pastvu. Ani jsme je nemusely volat nebo na ně dlouho čekat. Sami vmžiku přicválali.

„Pssst!“ sykla jsem a nabídla Sheitanovi kostku cukru, kterou jsem tajně ukořistila při snídani. V tu chvíli jsem měla v kapse nos Beky – grošované klisny, kterou jezdila Roby.

„Jak tak vidím, je celá po tobě!“ usmála jsem se.

V tu chvíli ke mně přišel i Marcus – vraník Jey.

„Myslím, že už bychom měly jít, nebo za chvíli budeme mít na krku celý stádo!“ zaúpěla jsem a dala Marcusovi cukr. Sheitan se jen žárlivě díval, a tak jsem mu nabídla poslední. Pak jsem mu nasadila ohlávku, připla vodítko a vyvedla ven. A bylo to právě včas. K ohradě se nahrnuli další koně toužící po kostce cukru.

Zavedla jsem Sheitana do boxu a kartáčem z něj odstranila všechno bahno. Klidně stál a přežvykoval slámu. Pak se sehnul ke kbelíku s vodou a zhluboka se napil. Potom se napřímil a popošel dopředu. Kopl však při tom do kýblu, ten se převrhl a voda vylila.

„Shei, ty jseš ale šikovnej!“ zaúpěla jsem.

„Copak, rozlil si vodu?“ To byl hlas Jey, ozývající se z vedlejšího boxu.

„Ne, Beky!“ vykřikla skoro Roby.

Ozvalo se další šplouchnutí.

„Nemusíš se ve všem opičit!“

Jey se rozesmála. „Pokud vím, čekají vás teď vidle a kolečka a čištění podestýlky.“

„Grr!“ zaskřípala zuby Roby.

„Abyste neřekly, já vám pomůžu.“

Vylezly jsme z boxů a zamířily k malé místnůstce, kde se skladovalo veškeré nářadí. Roby vyvezla kolečka a já a Jey jsme popadly vidle a lopatu.

Po cestě zpět jsme potkaly tři kluky, kteří právě vcházeli do stáje.

„A hele, johnsonky!“ začal jeden, hnědovlasý, vysoký. Na sobě měl krásné bílé rajtky a jezdecké boty. Hnědá kštice mu neupraveně visela do čela. Měřil asi o hlavu a kus víc než Roby, která byla z nás tří nejvyšší.

„Prosté ahoj by stačilo.“ Roby se mračila.

Kluci se zarazili.

„Že jsou tristani prej nevychovaní, to koluje celou školou,“ pokračovala, „ale tolik?“

„Vy zrovna taky nejste svatoušci,“ změřil si nás pohledem.

„A ty už vůbec ne. Dlužíš nám pozdrav.“

„Pche,“ odfrknul si.

„Ale tak, Ryane, jedno slovo tě nezabije!“ šťouchl do něj druhý kluk, o něco nižší. Vypadal skoro jako Justin Bieber. Blé.

Bezva, tak ten vysokej je Ryan. Jen doufám, že ten druhej není Justin.

„Jak myslíš, Maxi!“ Odkašlal si. „Ahoj.“

„No vidíš, tak se mi to líbí,“ pochválila Ryana Roby. „Ahoj.“

„My bychom rády prošly,“ vložila se do hovoru Jey a prorazila si cestu mezi kluky. Ti na nás jen vyjeveně zírali. Působili opravdu komicky.

Rozesmály jsme se.

Společnými silami jsme vyčistily z boxů všechnu mokrou slámu a odvezly ji ven na hnojiště. Pak jsme všechno nářadí uklidily, přinesly postroje, osedlaly a nauzdily koně a vyvedly je před stáj.

„Tak kam pojedeme?“ položila Jey otázku.

„Co třeba lesem k říčce a zpátky? Pak bychom mohly chvíli skákat,“ zamyslela se Roby.

„Okay, já beru. Jedeme?“ Nečekala jsem na odpověď a pobídla Sheitana do kroku.

Jely jsme polní cestou okolo výběhu na opačnou stranu než tenkrát na výlet. Ohrady se po chvíli změnily nejdřív v louky a potom ve smíšený les. Stromy se pomalinku začínaly barvit dožluta a dooranžova. Mírně se začal zvedat vítr.

„Ti kluci byli ale divní,“ začala zničeho nic Jey.

„Náhodou, ten velkej byl docela hezkej. Ty jeho nádherný modrý oči. Jakže se vlastně jmenuje?“

„Ryan?“ Místo odpovědi to byla spíš otázka.

„A jakej je tvůj názor, Lorr?“ zeptala se Roby.

„Noo.“ Na chviličku jsem se zamyslela. Mám jim to říct? „Ten jeden, myslím Max, vypadal skoro jako Justin Bieber. Ale...“

„Co ale? Tak mluv!“ vybízela mě Jey.

„Ten třetí, s těma kudrnatejma, skoro černejma vlasama, ten byl docela hezkej. Škoda, že nevím, jak se jmenuje.“ Zasněně jsme se podívala před sebe.

„Vrrr!“ zasmála se Roby.

„Hele, nech si to. Úplně to samý můžu říct o tobě a o Ryanovi.“ Ne, prostě ji takhle nenechám! Nebude si ze mě dělat legraci.

„Jey, teď se přiznej ty!“

„No, já...“ Snažila se z toho vykroutit.

„Dělej!“ zahrozila Roby.

„Dobře, ale nejdřív se na mě přestaň tak hnusně dívat!“

Roby protočila panenky a zadívala se na cestu před sebe.

„Mně se právě líbí ten Justin.“

„Jmenuje se Max, to jenom Lorr připomíná Biebera!“

„Pro mě je to Justin.“ Jey zamrkala.

Hmm, zvláštní. Až doteď byli pro mě kluci jen ptačími mozky nebo oplzlými žížalami, nikdy jsem si nemyslela, že se mi bude nějakej líbit nebo se dokonce zamiluju. Při tom slově mi přeběhl mráz po zádech. Klid. Jen falešný poplach. To bude spíš takový „poúrazový šok“. Přece se mi mozek nezbláznil? No jenom to ne! S takovouhle bych mohla za chvíli začít bučet!

„Nezdá se vám, že se nějak ochladilo?“ změnila náhle hovor Roby a zadívala se na zešedlou oblohu.

Spadlo několik kapek.

„A jéje, budeme se asi muset vrátit!“ zasténala Jey.

Rozpršelo se ještě víc. Otočily jsme koně a cvalem se rozjely zpět ke školám. Bylo to už poměrně daleko. Než jsme dojely ke stájím a zavedly koně do chodby, nezůstala na nás suchá nit a promrzlé jsme byly na kost.

„Dneska skoky vynecháme,“ usoudila Jey.

Vykročila jsem směrem k Sheitanovu boxu, ale málem jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem pohled. Ryan, Max a ten třetí.

Zastavila jsem se a Roby a Jey za mnou taky.

„Mokrý slepičky!“ zasmál se Ryan.

„Bacha, procházím!“ řekla suše Roby a prodrala se mezi nimi až k Bekyinu boxu.

Začaly jsme koním vysoušet srst. Myšlenky mi stále odbíhaly a práce se zpomalovala, takže Roby a Jey byly hotové dřív než já.

„Máme na tebe počkat?“

„Ne, jděte. Já se v pokoji objevím za chvíli,“ odbyla jsem je.

Chvíle se protáhla na víc jak půlhodinu a venku stále pršelo.

Běžela jsem okolo pastvin k johnsonově a bláto z cesty mi stříkalo na chapsy, rajtky a dokonce i flicku. Celá promočená, a teď už i špinavá a třesoucí se zimou, jsem vpadla do pokoje. Jey seděla u stolu a cosi usilovně psala. Roby se na ni zvrchu postele dívala a usmívala se. Bylo tu ale neobvyklé ticho.

Zašla jsem do koupelny, převlíkla se do suchýho a vysušila si vlasy. Vrátila jsem se zpět do pokoje, ale stav byl stále stejný, jako by uplynula sotva sekunda. „Co se děje?“

„Ale nic. Jey se chystá přepsat historii.“

„Cože?!“

„Hledá nový pravidlo pro rovnice,“ vysvětlila.

„Počkat?“ Jey poprvé za dlouhou dobu promluvila. „Mám to!“

„Cože?!“ Roby se zděsila.

„Jó! Funguje to! Vyhrála jsem! Tři libry jsou moje!“

„Ach né!“ zděsila se Roby a práskla sebou na postel.

„Tak šup šup, sázku jsem vyhrála!“

„Vidíš ji, vyděračku? Určitě to udělala jen tak, aby mě okradla!“

„Chceš to vidět? Já ti to dokážu! Poslouchej...“

„Nééé!“ vykřikla Roby. „To ti radši dám ty tři libry!“

Zapla jsem noťas. Po dnešním vyučování jsem byla celá zničená. Dvouhodinovka frájiny, angličtina a ještě němčina! No to je k zešílení. Ještěže to tak bývá jen ve středu.

Dělej! Snažila jsem se notebook popohnat. Baterie vybitá. No bezva. Zase budu muset najít šňůru a zapojit ho do zásuvky. Chjop.

Po chvíli se konečně nastartoval. Sláva! Zapla jsem si mail. Dvě nepřečtené zprávy – jedna od rodičů a druhá samozřejmě od Alexe. Stručně jsem sesmolila odpověď na první a pak otevřela Alexův dopis.

Zdar ségra! S tou křídou to bylo fakt super! Věřím, že jste se dost nasmály. My jsme zase přilepili na tabuli pavouka a učitel z toho málem dostal infarkt! Představ si, že se děsně bojí hmyzu.

V půlce října budeme mít zápas a docela se to kvapem blíží. Prý bude i přenos v telce, byl bych docela rád, kdybyses dívala. Ale nenutím tě.

Tréninky teďka máme každý den hodinu a půl, ale přesto mi zbývá dost času na horory, které máš tak ráda...

„Ne!“ vykřikla jsem a prudce zaklapla noťas.

„Lorr, uklidni se!“ zděsila se Roby. „Co se děje?“

„Můj brácha je nemožnej idiot.“

„Ty máš bráchu?“ divila se Roby a přisedla ke mně na postel.

„Jo, bohužel.“

„A kolik mu je?“

„Patnáct.“

„Tak to se máš.“

„Proč? Víš vůbec jaký to je, mít doma takovýho orangutana?“

„Lepší než mít mladšího.“

„V čem je mladší bratr tak hroznej?“ vyzvídala jsem. „Nestrká ti do postele mrtvý krysy, nepopisuje ti ty nejnechutnější části hororů...“

„Dělá ještě něco horšího. Když mu řeknu, aby se převlíkl a na chvíli odejdu do koupelny, mám se pak na co těšit. To pak stojí přededveřmi, slipy má natažený za gumu, čeká až vyjdu a potom vystřelí.“

Jey se rozesmála. „S takových potom vyrostou baby nekňuby.“

„Já jen doufám, že to není infekční choroba.“ Tohle jsem si nemohla odpustit.

„Co ti vlastně brácha napsal?“ zajímala se Jey.

Zakroutila jsem hlavou.

„Prosím!“ naléhala Roby. „Je alespoň hezkej?“

„Hele, nekoukej po mým bráchovi, když se ti líbí Ryan!“

„Tak co ti vlastně napsal?“

„No tak dobře, ale nečtěte to nahlas, nebo se mi z toho udělá blbě,“ varovala jsem je a otevřela noťas. Na displeji se objevila bráchova profilovka a zbytek mailu. Holky se do něj ihned začetly, zatímco já jezdila očima po stěně.

„To je drsný, tak to si musím stáhnout!“

„Nechápu tě, já nenávidím horory.“

„Tak to se na něj podívám někdy v klidu a sama,“ prohlásila Roby a přešla zpět ke své práci. Jey po chvíli taky zmizela a konečně jsem mohla vklidu odepsat.

Zdarec Alexi, jak vidím, neponaučil ses! Ty tvoje kecy o hororech odmítám i číst!

S tím pavoukem to mohlo být super, můžem zkusit něco podobnýho. To jste tam dali lepidlo? A jak jste ho tam dostali?

Nechápu, proč se vlastně ptám. Vždyť máme Roby – expertku na kanadský žertíky všeho druhu!

Na zápas se určitě budu dívat, ale teď se s tebou nebavím! (Za ten horor!)

Tak zdar! Lorr

Vše jsem si ještě jednou pečlivě přečetla a zmáčkla Odeslat.

Vzápětí přišla odpověď. Alex byl tedy na příjmu.

Co máš furt proti hororům? Vždyť je to zábava!

Zaskřípala jsem zuby.

Všechno. A teď nebavka. Zdarec!

Odhlásila jsem se.

Za každý komentář předem děkuji!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.