6.Kapitola

Dějepis. Výsledky testů. Doháje.

Do třídy vešla Uwlingová. Vypadala ještě naštvaněji, než kdy předtím, a to byla teprve čtvrtá hodina v pondělí. Její krátké šedé vlasy jí na hlavě stály víc, než kdykoliv předtím. Že by ty testy byly tak hrozný?

„Posaďte se.“

Třídou se rozezněl hukot hlasů, jak si mezi sebou studentky sdělovaly názory na známku.

„Řekla jsem posaďte se, ne bavte se!“ To bylo dost hlasitý, tak, že to otřáslo i nejvzdálenějším koutem třídy. Debata utichla.

„K těm testům bych chtěla říct, že už mi málem došla červená propiska. Takovou katastrofu jsem už dlouho neopravovala!“

„Jo, naposled před prázdninama,“ špitla Roby nenápadně Jey, a ta se hned rozhihňala.

„Je tady něco k smíchu?!“

„Ne,“ odpověděla Jey, ale pořád se zajíkala.

„Když ne, tak rozdej ty testy!“ přikázala Uwlingová.

Jey se zvedla, popadla hromádku papírů a pomalu je rozdávala.

Sevřel se mi žaludek. Kousla jsem se do rtu.

Předemnou na lavici se objevil test. Známka byla napsaná na druhé straně. S hrůzou jsem chvíli zírala na papír, než jsem se konečně odhodlala jej otočit. Co tam bude? Očima jsem prolítla test. Uff! Dvojka!

Ulevilo se mi.

„Co máš?“ Nakoukla jsem Jey přes rameno.

„Bezchybná,“ pochlubila se.

„Dobře ty! A co Roby?“

„Náhodou, já mám čtyřku.“

„Čtyřku?“ divila se Jey.

„Na to, že se neučila, by to odpovídalo,“ bránila jsem ji.

„Ticho tam vzadu!“ napomenula nás Uwlingová. „Povídat si máte o přestávkách!“

Jey protočila panenky. „Můžu vysbírat?“

„Hodilo by se to.“

Jey se zvedla a všechny testy, co vzala spolužačkám, položila na stůl před Uwlingovou.

„Učebnice strana dvacet tři, čte ta tady vepředu.“ Tím měla na mysli Michi. Mluvila, jako by nechtěla říct navíc ani jediné slovo.

Michi začala číst sáhodlouhej a absolutně nepochopitelnej text. Nedalo se na něj ani soustředit, natož rozumět mu.

Opřela jsem si bradu o dlaň a zadívala se z okna. Nudný město. Víc než střechy domů nebylo vidět. Kéž bych měla výhled na výběh! Sheitana bych zvládla sledovat celý vyučko. Na jednu stranu bych zahnala nudu, na druhou bych se ale nedokázala soustředit v jiných, zábavnějších hodinách.

Jey mi zaklepala na rameno. „Na!“

„Co?!“

„Tady,“ zašeptala a podala mi pěčlivě složený papírek. „Od Roby.“

Rozložila jsem jej a začala číst:

Uwla je zas dneska dost protivná, proto radši píšu. Mluvit by zrovna teď bylo dost riskantní.

Roby a někdy mlčet? To je mi teda novinka!

Mě a Jey napadlo, protože jsi často sama, nechtěla bys jít s náma do kina?

Do kina? Jey a Roby mě někam pozvaly? To snad není možný!

Celej vzkaz jsem ještě jednou prolítla očima, než jsem sáhla po propisce a napsala odpověď.

Po pár minutách přišlo i pokračování.

OK. Půjdeme ve středu kolem čtvrté. Po vyučku ještě skočíme za říďou.

Naposledy jsem odepsala a potom začala listovat nudnou učebnicí. Kromě hustě popsaných stran v ní nic nebylo. Nasadila jsem tedy jiný způsob na urychlení dějáku. Ne, tentokrát jsem hodiny nehypnotizovala. Poučila jsem se z minula. Vzala jsem si tužku a jentak čmrkala na obal sešitu. Tato metoda taky někdy pomáhala, ale ne při takovým extrému. Poslední věc byla dívat se z okna. Koho by ale bavilo – jak jsem již zmínila – město? Snad nikoho.

Zívla jsem a svalila se na lavici. Divím se, že ještě žiju.

Minuta... Dvacet sekund... Pět... Ách. Zvoní. Konečně.

„Lorr, jsem ráda, že jdeš s náma,“ oslovila mě Roby.

„A co dávají? Doufám, že ne nějakej horor. Z těch mi bývá blbě.“

„Neboj, tak hrozný to určitě nebude. Nech se překvapit!“ uklidnila mě troch Jey.

„Tak díky, noo.“

„Nemáš zač,“ ušklíbla se Jey.

„Co máme teďka za hodinu?“ zeptala se poněkud hloupě Roby, i když měla rozvrh na tabuli před sebou.

„Nevidíš? Extrémní nuda s Jamesovou.“ Jey kývla ke dveřím na právě přicházející učitelku.

Jamesová přišla oblečená jako kdykoliv předtím. Rifle a obepnuté růžové tílko, i když se to k jejímu věku moc nehodilo. Blond vlasy měla trvalou stočené do malinkatých kudrlinek. Obličej byl schovaný pod vrstvou šminků.

Jamesová byla docela milá, ale šílená. Její hodiny se trochu podobaly dějepisu a biole.

„Dobrý den. Sedněte si.“ Na můj vkus až přeslazený hlas. Příště by mohla použít míň cukru.

„Mám pro vás jednu zprávu. Dočetla jsem se...“

Grr, zase ty její nekonečný kecy.

„...že chytré telefony a tablety kazí oči.“

Bezva, a co my s tím?

„A nejen to! Jakýkoliv telefon narušuje vaše biopole.“

Bla bla bla.

„Proto se nedoporučuje mít ho v noci poblíž.“

Mobil si zapínám jen vyjímečně.

„Každé dvě minuty totiž vysílá signál. Já jsem to vyřešila tak, že...“

Noo? S čím chytrým zase přijde?

„...že jsem ho strčila do plechovky.“

Třída se rozesmála.

„To je ale fakt! Nikdo se mi nedovolá, ale budík normálně funguje. Navíc mě plechovka chrání před signály. Můžete si to taky vyzkoušet.“

Joo, to určitě. Kecy, kecy, kecy...

„A ještě něco mi poskytuje ochranu. Tohle.“ Vytáhla dvě taková hnědá kolečka na šňůrce.

„Sušenky Oreo!“ vykřikl někdo. Spolužačky se rozhihňaly. „Otoč, olízni, omlékuj!“

„Klid děvčata!“ napomenula nás Jamesová. „Je to moc užitečná věcička a nikdy ji nesundávám!“

Celou třídou se ještě pořád nesl smích.

„Jak vidím, mohly bychom se přesunout k učivu. Učebnice strana čtrnáct.“

Že Jamesová není normální, to jsem už dlouho věděla. Ale vůbec se mi nechtělo věřit, že to s ní zajde až takhle daleko. Celý zbytek hodiny jsem musela myslet na ty nechutný Oreo.

„Do pěti minut v tanečním sále!“ zakončila extrémní nudu Jamesová.

Tanečním sálem myslela místnost zhruba o velikosti menší tělocvičny, se stěnami pokrytými maxizrcadly. Jedině na stropě nebyla, popravdě řečeno tam by to bylo na houby, na podlaze – ještě větší houby – noo a samozřejmě dveře – to by byly ty největší houby na světě, protože by se pak člověk nemusel trefit do těch správných.

Dalo by se čekat, že cesta bude trvat dlouho, ale tentokrát ne. Jedna výjimka ze sta případů. Taneční sál byl hned za rohem chodby.

„Dramaťák. To mě snad jednou zabije!“ stěžovala si Roby.

„Vždyť tohle se dramaťáku moc nepodobá. Jamesová nám rozdá texty a celou hodinu cvičíme jednu scénu!“ uklidňovala ji Jey.

Někdy jsme ani tu jednu scénu nezvládly dodělat. Ono totiž, když se něco pokoušíte zahrát, a přitom se vidíte ze všech stran, je těžké zadržet smích. Dokonce se i stalo, že některá ze spolužaček najednou začala mluvit s obrazem v zrcadle, místo s dívkou.

Taky byl docela poprask, když si Jamesová stoupla zády k zrcadly a zrovna měla díru v kalhotech na zadku.

„Dneska už jsme se zdravily, chtěla bych jen říct, že budeme pokračovat v první scéně,“ uvedla učitelka hodinu.

Spolužačky se rozhihňaly.

„Hlavně prosím ne tak, jak minule!“

Všechny ty trapasy se staly právě před týdnem a Jamesová z toho byla celá vedle. Vlastně když se všichni dívají na zrcadlo za vámi a smějou se, není to nic příjemnýho. V tu chvíli si ani neuvědomíte, že za vámi není obyčejná zeď a otočíte se. Pak je ze všeho ještě větší poprask.

„Takže začínáme!“

Vzaly jsme si papíry a nachystaly se. Pat začala.

„Ne, musíš hlasitěji a trochu u toho hraj!“ přikázala Jamesová.

Scéna pokračovala.

„Ne, ne, ne, a ne! Vždyť jsme to tu minule trénovaly!“ zuřila Jamesová.

„A jéje! Myslím, že jsme narušily její oreopole,“ naklonila ke mně Roby hlavu.

„To bude vážný případ,“ ušklíbla jsem se.

Po obědě jsme se vypravily za ředitelkou. Kabinet se jako naschvál nacházel ve druhém patře, a jak jinak, na druhém konci budovy.

Vyrazily jsme chodbami. Už jsme ani nepotřebovaly Robyinu navigaci. Mapu jsme měly uloženou v paměti mozku.

Jey zaklepala.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř.

Vešly jsme.

V malé místnosti plné polic s knihami a různými složkami, za velikým stolem seděla starší žena. Stříbrné vlasy po ramena, tmavé oči, na tváři úsměv.

„Co potřebujete?“ zeptala se milým hlasem.

„My bychom chtěly jít ve středu do města,“ začala Jey. „Dovolíte nám to?“

„Jistě, ráda. Většinou to dovoluji. Je to hlavně kvůli bezpečnosti. Připomínám, že v sedm je večeře a v devět se zamyká.“

„Děkujeme,“ usmála se Roby a zařadila zpátečku. Sotva za námi zaklaply dveře, zajásala: „Bezva!“

Procházely jsme ulicemi města. Do začátku zbývalo víc jak půl hodiny, lístky už jsme měly koupené, a jentak bezcílně se toulaly. Skoro nic jsme tady ještě neznaly. Jedině kino a obchoďák. Oddíl s oblečením prolítla Roby hned jako první. Nebýt Jey, asi by se módou kochala dál.

Zamířily jsme zpět do ulice s budovou kina.

„Jééé, to je nádherný zvíře!“ Roby se sehla k pejskovi. Takovýmu odrostlýmu štěněti, které jí sahalo skoro do poloviny stehen. „Ty jseš ale mrňousek.“

„Mrňousek?“ pozastavila se Jey.

„Kdybys viděla to naše mega tele, asi bys změnila názor.“

„Jak je velkej?“ zeptala jsem se.

„Asi takhle.“ Roby dala ruku do pasu. „A to ještě když sedí. Nechtěj vidět, když se postaví na zadní a opře se o tebe. To se pak snadno svalíš pod tunovýho mazlíčka a on ti jazykem olíže celej obličej.“

„Och,“ vzdychla Jey. „Jak se jmenuje? Doufám, že ne Minimus.“

„Ne, to ne. Rascal.“

„Tak to není moc hrozný. My máme postelovýho jorkšírka Susie.“

„Doufám, že nežije podle pravidla: Pes v posteli, pán na koberci,“ zasmála jsem se.

„Noo, skoro. Někdy to tak vypadá.“ Jey se na chvíli zarazila. „A ty máš něco za zvíře?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Sice jsem měla sto chutí říct: svýho bráchu, ale kategorie zvířat by pro něj byla moc vysoká. Možná bych celou skupinu urazila.

„A chtěla bys nějaký?“ vyzvídala Jey dál.

„Ani nevím, o tom jsem nepřemýšlela. Kousíček za městem jsou totiž koně.“ Chvíli jsem mlčela. „Když už jsme u tohoto tématu, byly jste někdy na závodech?“

„Ne, zatím ne,“ odpověděla Roby.

„Jey?“

„Já taky ne.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ zasmála jsem se.

„Nechcete už jít dovnitř? Je mi zima,“ zasténala Roby.

Sice byla teprv půlka září, ale jako naschvál se dneska ochladilo a pouze svetr nestačil.

„Horkou čokoládu, popcorn a kino. To je teda luxus!“

„Tak řeknete mi už konečně, na co jdeme?“ Dva dny jsem se z holek snažila něco vymáčknout, ale ani malinkatá nápověda z nich nevypadla. Na inťasu taky nic nebylo, a když šly kupovat lístky, samozřejmě mě nechaly venku.

„Tak dobře. Je to americká komedie Rodinná dovolená a jiná neštěstí,“ vysvětlila mi Roby.

„Hmmm, to neznám. Ale zní to zajímavě!“

Přivítalo nás teplo budovy. Moc lidí tu ještě nebylo. Fungovalo to tu skoro jako v divadle - kabáty a svetry do šatny. Co ale bylo jinak, tak horká čokoláda a popcorn. Dohromady jsme se složily na velký kornout, usadily se do řady, přežvykovaly a čekaly na začátek filmu.

„Holký, to bude zas jednou nudá!“ zasténala Jey před začátkem národopisu.

„Ne, dneska to rozhodně nuda nebude,“ ušklíbla se Roby.

„Kam tím míříš?“ nechápala jsem.

Ještě jsem totiž zapomněla podotknout, že od minulé středy se mi život změnil. Spřátelila jsem se s Roby a Jey, a ty dvě ze mě udělaly normální holku jim podobnou. Někde v mém nitru se ale ukrývala tichost a plachost, mé staré, nenáviděné já.

„Semhle!“ Roby vytáhla z kapsy malý, bílý obdélníkový útvar.

„Křída?“ hádala Jey.

„E-hm,“ přikývla s tajemným výrazem ve tváři.

„Ale co s křídou? Na tabuli jich je habaděj!“ Ani jedna z nás nechápala, oč běží.

„Tohle není obyčejná. Je mluvící,“ vysvětlila.

„XD,“ usadila ji Jey.

„Fakt! Tady na koncích má místa, která když se něčeho dotknou, křída vydá takový praštěný zvuky.“

„Fajn, ještě jak docílíš, že si Jameska vezme právě tuhle.“ Jey už se usmívala.

„Jednoduše. Ostatní křídy prostě najednou zmizí.“

„K tobě do kapsy,“ doplnila jsem.

„Přesně!“ souhlasila Roby.

„Okey, ale máš na to dvacet sekund,“ upozornila Jey.

Ani tolik Roby nepotřebovala. Křídy se vmžiku ocitly u ní v hrsti a na tabuli zůstala jen ta falešná.

Zazvonilo. Jamesová se objevila ve dveřích v ještě horší kombinaci oblečení než kdy předtím. Ani popisovat se mi to nechce. Radši jsem obrátila zrak k oknu.

„Sedněte si.“ Jamesová byla na nás trochu přísná a naštvaná, po zkušenostech z minulých hodin. Pořád to ale byla učitelka vhodná ke kanadským žertíkům. Třeba na Uwlingovou by si to nikdo nedovolil. Z jejích hodin jsme byly vystrašené až do morku kostí.

„Kdepak máte zbytek kříd?“ divila se Jamesová.

No, Roby, jak to teď vysvětlíš?

Ale ona měla okamžitou výmluvu. „Hospodářka Dixonová se omlouvá, ale musela si je nachvíli půjčit!“

„A k čemu?“ divila se Jamesová.

„Dělá inventůru,“ vysvětlila Roby pohotově.

„Proč?“

„Potřebuje vědět, kolik kříd vypíšeme za tři týdny.“

S Jamesovou to ani nehlo, zatímco já se kousala do rtu, abych nevybuchla smíchy.

„No dobře. Takže, dneska se budeme bavit o Indii. Vemte si sešity.“ Do ruky popadla křídu. Plné očekávání jsme hleděly na tabuli, co se bude dít. Křída se dotkla desky. Nepsala však. Jen se přidušeně zasmála. „Ahoj, chichi!“

Jamesová ztuhla. Třída nevydala ani hlásku. Učitelka to zkusila znovu.

„To koukáš, co?“ pokračovala křída. „Se mnou ty chudáčky mučit nebudeš, jinak...“

Zbytek věty už nebylo slyšet. Třída propukla v smích.

Jamesová vyděšeně položila křídu a hlasitě zatleskala. „Takže diktuji!“ Přitom zavadila pohledem o Roby, ale ta dělala, že o ničem neví a poctivě psala.

Ona a ty její nekonečný žertíky!

Musela jsem uznat, že by ho nikdo nezvládl líp, než ona.

Jednu z těchto scének jsem doopravdy zažila, můžete hádat, kterou;D

Děkuji, že se právě chystáš napsat komentář xD

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.