5. Kapitola

Crrr! Zas ten nechutný zvuk budíku. Vstávat. Půl sedmé.

Zastavila jsem zvonění a zívla. Byl druhý čtvrtek tady na intru. Všechno zapadlo od svých kolejí a jelo se podle rozvrhu. Nic neobvyklého.

Crrr! Cože? Vždyť jsem ten budík zaklapla! Crrr!

„Zmlkni!“ ozvalo se z vrchní postele, Roby máchla rukou a prudce bouchla do hodin, které se zrovna chystaly k dalšímu zazvonění.

„Roby, klid!“ houkla na ni rozespale Jey.

„Jak mám být vklidu, když mě každej den budí takováhle potvora?“

Crrr! Tentokrát to byl Jeyin budík.

„Vidíš, tady to máš,“ ušklíbla se Roby. „Bohatě by stačil jeden!“

Posadila jsem se.

„Jasně, ten tvůj a ty ho jako naschvál zapomeneš natočit!“ usadila ji Jey.

Vylezla jsem z postele. Ve skříni jsem již od předešlého dne měla nachystané oblečení, a jen jsem popadla hromádku a zmizela v koupelně. O tu byl každé ráno největší boj. Při zavírání dveří jsem ještě zaslechla zvuk Eričina budíku. Zněl sladce, skoro na zvracení, stejně jako její parfém, který se za ní táhl na každém kroku.

Ve spěchu jsem se převlíkla a upravila se, protože Jey už stála ve frontě. Nechat před sebou Ericu bylo dost riskantní. V první řadě by člověk koupelnu toho rána vůbec nemusel vidět, a kdyby se mu náhodou poštěstilo, zcela určitě by omdlel.

Vyšla jsem do pokoje a místo mě koupelnu obsadila Jey. I Roby už se hrabala z pelechu, zatímco Erica hledala  ve skříni oblečení, tak aby ladilo, jak pokaždé říkávala. Roby ji nádherně předběhla a teď netrpělivě přešlapovala a klepala prsty na dveře koupelny.

Uklidila jsem pyžamo, ustlala si a ještě na chvíli sedla nad sešit na dějepis. Psaly jsme totiž opakovací test a letopočty mi ne a ne vlízt do hlavy. Snažila jsem si toho co nejvíc zapamatovat, ale prostě to nešlo. Děják mě nebavil.

Přišla i ta chvíle, kdy hodiny ukázaly sedmou a školou se rozezněl zvonek. Snídaně.

Zavřela jsem sešit  a spolu s Jey a Roby se vydala chodbami dolů do jídelny. Udělala jsem si pár toasťáků, sedla ke stolu a zabořila nos do sešitu. Přitom jsem přikusovala jídlo.

Docela mě i překvapilo, že si Jey a Roby sedly vedle.

Už jenom jedna strana. Jedna pitomá stránka!

Natáhla jsem se po posledním toastu a s chutí se do něj zakousla. Zarazila jsem se. Tohle přece není ten samý chleba, co jsem si nachystala! Odtrhla jsem oči od textu a zadívala se na něj. Je to on? Není to on? Vždyť chutná úplně jinak! Pálí na jazyku! Jsem snad blbá?!

Roby s Jey se rozhihňaly. Na stole stála pepřenka.

Ne, blbá rozhodně nejsem!

Už jsem to pochopila. Roby si ze mě vystřelila. Rozesmála jsem se na celé kolo. „Tak díky, no.“

„Nemáš zač!“ zajíkala se Roby.

„Ale toto si dojíš!“ Hodila jsem jí na talíř nakousnutý opepřený toast a šla si udělat nový.

Roby se stále smála.

Přestože jsem už vůbec neměla náladu, sedla jsem si ještě na chvíli nad učení.

Tentokrát se nám snídaně trochu natáhla a na pořádný úklid už nezbyl čas.

Hospodářka Dixonová totiž během vyučování obcházela pokoje a kontrolovala, máme-li všechno pěkně uklizeno. Pak to obodovala, jako to dělají na táborech vedoucí a všechny neuklizený věci zabavila a dotyčná si pro ně musela osobně přijít. To ale byla ta nejpitomější věc, jaká vůbec mohla být! Do našeho pokoje, totiž, aby jezdila s náklaďákem. Roby měla všude nesnesitelnej binec a Dixonová by musela chodit alespoň stokrát, než by to všechno odnosila. A když Roby našla všechny věci na svých místech, většího pořádku nedbala.

„Robyno, ukliď si tady!“ poručila naštvaně Jey a hodila po ní její svetr.

Roby to akorát položila na postel a rozvalila se na něj. „Teď by se hodila babička!“

„A babička po tobě uklízí?“ Jey po ní hodila kalhoty.

„Jasňačka, moje babička je nej uklízečka!“

„Fakt? Tak to jí teda lituju,“ nasadila Jey soucitný výraz. „Uklízet po tobě je katastrofa!“ Tentokrát letěly tepláky, pak ponožky, tričko, kraťasy... Dokud Roby neměla všechen binec naházenej na posteli. A že toho bylo!

Zazvonilo. Za pět osm. Všechny do třídy. S dějepisným sešitem jsem vyšla do chodeb. Třídy, stejně jako společenské místnosti se nacházely o patro výš. Ta naše úplně na konci, nad Západní kolejí. Jedním slovem to znamenalo daleko. Přes celou školu. Kolem marodky, ložnic hospodářek a prádelny, po schodech do dalšího poschodí. Tuto nekonečnou cestu jsem musela absolvovat dnes a denně. Uch. Přiměřeným tempem se to dalo stihnout tak za čtyři minuty. Přiměřené tempo v překladu do lidštiny znamená něco mezi sprintem a šnekováním. Prostě krok tak akorát.

Dorazila jsem do třídy právě včas. Sotva jsem vyndala zezadu ze skříňky učebnice a sešity do čtvrtečních předmětů, hodila knížky na okno a sedla si, zazvonilo. Rozlítly se dveře a v nich Jey a Roby. Za chvíli znovu. Tentokrát Erica. Stála zamračenější, než kdy předtím. Už si zase ty dvě vjely do vlasů?

A nakonec dveře potřetí. Učitelka Laurelová. Francoužštinářka. Dnes nevypadala moc vlídně. Asi se špatně vyspala. Že by chtěl někdo otestovat, jestli je princezna, a dal jí pod matraci hrášek? Těžko říct. Měla na sobě dlouhou sukni kaštanové barvy, takže nebyly vidět modřiny, pokud vůbec nějaké měla. Tmavé tričko a bílé psí papuče, které k tomu úplně ladily. Ne, kecám! Bylo to příšerný, i když módě moc nerozumím.

Tmavé vlasy měla rozpuštěné na ramena a na krku nepřehlédnutelný náhrdelník.

„Bonjour!“ pozdravila. Hlas byl hluboký a ne tak milý jako u Merrimanové. I když byla jen o pár let starší, působila přísně. Přezdívaly jsme jí Veličenstvo pes, Psí královna nebo Paní pes – to bylo nejčastější. Vzniklo to díky jejím slavným papučím.

Sborově jsme odpověděly na pozdrav.

„Avoir un siège!“ To znamenalo, ať si sedneme.

Všechny jsme s fráninou teprve začínaly a uměly jenom pár větiček.

„Comment Çava, Grace?“

„Çava bien,“ odpověděla hnědovlasá dívka pohotově. Má se dobře.

Laurelová zapsala do třídnice a zvedla oči ke třídě. „Dnes se naučíme pár nových vět.“

Vzdychla jsem. Pár nových vět totiž znamenalo celou hodinu psát do sešitu a půl odpoledne se učit. Celá Laurelová.

S nechutí jsem otevřela sešit.

Měla jsem pravdu. Celou hodinu jsme zabraly psaním nekonečných vět, slovíček či frází. Vysvobodilo nás akorát zvonění.

„Tak, do příští hodiny se to naučíte!“ zakončila fráninu Laurelová a odešla.

Do příští hodiny? To znamená do pondělka. To ještě ujde.

Další následovala matika s naší třídní. Ta byla docela vpohodě, ovšem až do doby, kdy napsala na tabuli sáhodlouhý příklad.

„Cože?! M na druhou plus dva l krát m? Co s tím?!“ vytřeštila Jey oči na tabuli.

„Hned se dozvíš,“ na to Merrimanová a začala příklad řešit. „Tady vytknout, toto napsat, zbytek do závorky...“

Úplně jsem to pochopila. Myslím ironicky. „Paní učitelko, nějak jsem nepostřehla, co dělat s tím m?“ Zvedla jsem ruku.

„To přece vytkneš,“ vysvětlila znovu.

„Aha, tak teď už tomu rozumím.“ Další ironie.

„Dobře, další příklad si půjdeš vyzkoušet na tabuli.“

Křídou napsala zadání. 10m³n⁵−30m⁶n⁴+25m⁴n². Co s tím?

Zírala jsem na příklad a pohrávala si s křídou mezi prsty.

„Vytkni vše, co mají všechny členy společné,“ poradila mi Merrimanová. Udělala jsem to tak, a příklad se najednou zdál mnohem jednodušší.

„No vidíš, není to tak hrozné, že?“

Přikývla jsem. Matika mě bavila a když jsem ji chápala, docela mi i šla.

Sedla jsem si zpět do lavice.

Po zbytek hodiny jsme trénovaly příklady tohoto typu. U tabule si to byly vyzkoušet všechny a dokonce i několikrát. Ke vší smůle zazvonilo. Pak přijde děják. A test. Já to neumím! Zabořila jsem nos do sešitu a do poslední chvíle se učila.

Zvoní. Zase. Chjo.

Do třídy vešla učitelka Uwlingová. Kromě miliónů knih nesla navíc složku s testy.

Polkla jsem.

„Posaďte se.“ Přísný hlas a oči utopené pod obočím. Šedé vlasy, tmavá pleť, vrásky v obličeji. Jako obvykle měla volné kalhoty a halenku.

„Ty, pojď rozdat testy!“ ukázala na jednu dívku. Sice taky blondýnu, ale docela normální. Jmenovala se Jasmin Dansonová, ale Uwlingová si v žádném případě nehodlala zapamatovat naše jména, a tak to bylo jen samý: „Ty, ta v modrým tričku, ta, co nejvíc vyrušuje...“ A kdo se v tom má potom vyznat?

Jasmin předemně položila papír. Když jsem si jej pořádně prohlídla, zhrozila jsem se. Z obou stran hustě popsaný. A ou!

Vzala jsem propisku a začala vyplňovat otázky.

Počátek anglikánské církve – letopočet, zakladatel. Cože? Zakladatel, to jsem si ještě pamatovala, byl Jindřich VIII. Ale rok? 1603? Houby! To byl přece nástup dynastie Stuartovců. A jako naschvál tu taková otázka není! Achjop!

Achjop? Hmmm, zajímavý slovo. Nejspíš ho odteď budu používat častěji.

Achjop!

Přesunula jsem se k další části. Občanská válka – letopočet, člověk v čele žoldnérské armády. Tohle jsem si naštěstí pamatovala a hned to do testu napsala.

Republika – rok vyhlášení. Já se z toho jednou zblázním! Jestli to přežiju, to teda nevím. Nejspíš bych si potom měla zasloužit titul: Super odolné žákyně vůči náporu učení.

Samý letopočty! Ještě si asi hodně užiju! Děják se vším všudy.

Zbytek nebyl o nic lepší. Ještě několik dalších letopočtů jsem nevěděla, ale pak už to bylo vpoho. Druhá strana byla docela lehká. Nicméně se test natáhl na celou hodinu a minutu před zvoněním nemělo cenu nic začínat. A tak prostě jenom odešla.

Následovala dvacetiminutová přestávka na svačinu. To znamenalo pět minut chůze školou, nekonečně dlouhý čekání ve frontě a na samotný jídlo zbylo maximálně pět minut.

Je to divné, ale prostě to tak je. Svačinovku nemíváme po druhé, jak jsme byly zvyklý, nýbrž po třetí hodině.

„Tak co ten test?“ zeptala se Jey.

Zase jsme seděly u jednoho stolu, tentokrát jsem si ale dávala na pepřenku pozor.

„Hrůza! Roky, roky a roky! Nic jinýho!“ nadávala Roby.

„Náhodou, ta druhá strana byla jednoduchá,“ připojila jsem se. „Jen několik letopočtů mi uniklo.“

„To zas není tak špatný,“ pravila Jey.

„Noo, tebe se radši ani neptám. To bude jedna jak vyšitá!“ typovala Roby.

„Jak to děláš?“ divila jsem se.

„Normálně. Říkám si to, snažím zapamatovat a zaručeně to pomáhá!“

„Tak to zkusím taky.“

„Simtě, Roby, vždyť tys ten sešit ani neotevřela!“

„No a? Měla jsem alespoň víc času,“ usmála se.

„Bezva.“ Jey dožvýkala poslední sousto. „Já jdu. Nehodlám se opozdit.“

„Přesně,“ souhlasila jsem, zvedla od stolu a špinavý talíř odnesla k okýnku. Chodbami jsem se dostala zpět do třídy.

Jako další předmět jsme měly biolu a učitelku Stephensonovou. Sice byla milá, ale její hodiny byly nudný. Sáhodlouhý přednášky na téma lidské tělo, náročností možná tak na vysokou.

Stephensonovou jsme měly i následující hodinu – anglinu. Ta byla pravým opakem biologie. Hodiny byly zábavné a měly spád.

Poslední čtvrteční hodinou byla hudebka. Žádná ze spolužaček ji neměla ráda, dokonce ani Annie. Měly jsme učitelku Shoutovou. Doslova na nás křičela, nejhorší bylo, když se naštvala. To jsem měla strach, že mi uši uletí někam do pryč.

Samá teorie, žádný zpěv, a když už, tak před celou třídou a na známky. Naštěstí hudebka byla jen každej druhej týden a střídala se s výtvarkou.

Téměř od začátku posledního předmětu jsem hypnotizovala hodiny a snažila se očima posunout ručičky na konec vyučování. Čím častěji jsem se tam dívala, tím pomaleji čas běžel.

Zazvonilo. Spadl mi kámen ze srdce. Konečně oběd, pak volno! Noo a samozřejmě koně a gymnastika, ale to bylo v poho.

Dnes už jsme potřetí navštívily jídelnu.

„Roby, jsem docela zvědavá, co Dixonka a ten tvůj binec!“ ušklíbla se Jey.

„No co? Musím jen doufat, že neomdlela. Nerada bych ji našla někde na zemi.“

Zase ty její slavný vtípky, usmála jsem se.

Milý deníčku,

tak jsem zase tady! Dneska jsme měly dost náročnej den. Kromě vyučování a testů nás ještě čekala gymnastika a potom jsem vyjela na vyjížďku. Ale začnu od oběda, od té vtipnější části.

Roby komentovala jídlo, noo, a pak si ho znechutila, ale protože dělala hluk, musela za trest všechno sníst, i když se jí to příčilo. Dohlížela na ni Uwlingová, a té člověk jentak neuteče. Roby to zkoušela, ale učitelka měla oči všude a ode dveří ji poslala zpět. Chudák! Myslím tím Roby, i když učitelka nebyla zrovna dvakrát šťastná, že tam s ní musí trčet. Já a Jey jsme taky zůstaly a snažily se Roby trochu povzbudit, ale ona to spíš brala jako výzvu k legraci. Noo, a abychom tam netvrdly celé odpoledne, raději jsme to vzdaly. Kupodivu Roby dorazila do pokoje asi pět minut po nás. Vůbec nevím, co s tím jídlem udělala, nejspíš ho do sebe přece jen naházela. Pochybuji totiž, že by ji Uwlingová nechala jít. Ale i na první pohled nemožný se může stát.

Ve volném čase jsem napsala Alexovi a on mi vzápětí odpověděl. Psal, že se má dobře a ža poctivě trénují basket. Jinak školu už mají normálně a ptal se mě na známky. Raději jsem se s ním rozloučila a odhlásila se. Nesnáším totiž řeči o prospěchu, obzvlášť, když se mě na to ptá vlastní bratr.

Dál jsme měly gymnastiku. Půl hoďky rozcvička, posilování, a po zbytek vylepšování prvků a sestav. Musím říct, že tréninky s Limetkou – jak dnes odpoledne pojmenovala Roby Merrimanovou (Li – jako Lin, me - Merrimanová, a ten zbytek si prostě domyslela) – jsou suprový. Musím se totiž pochlubit – jsem mnohem lepší, než kdy předtím. (Fakt! Nekecám! Dokonce jsem skoro překonala Harrisonovou ve šplhu po laně!)

Další, a zároveň poslední toto odpoledne, bylo přihlášení na ježdění. Sice jsem si říkala, že tam zajdu ještě minulej týden – a taky jsem tam byla – ale řekli mi, že to ještě nemají pro tenhle semestr pořádně zaběhlý a že se mám přijít přihlásit po týdnu. Tak jsem tam teda zašla. Zároveň byla taková „zkouška“, jak jsme na tom. Dostala jsem toho nádhernýho plaváka, na kterýho jsem se každej den chodila dívat na pastvu. Jmenuje se Sheitan a je to ten nej kůň, na kterým jsem kdy jela (teda až po Livii). K mému úžasu i Roby a Jey jezdily, a jak nádherně! Do Roby bych to zrovna neřekla.

Od starších jezdkyň jsem se dozvěděla i něco podstatnýho o vztazích mezi školami. Učitelé prý spolu normálně vychází, a i když žáci vzájemně navštěvují volnočasové aktivity v obou školách, nesnášejí se. Klukům se prý přezdívá Tristani a holkám Johnsonky. Že prý tomu taky později porozumíme.

Co ale fakt nechápu je, že o ty ptačí mozečky má vůbec někdo zájem. Blbost, horory a nic víc. Však to známe, ne?

Co bych ještě mohla zmínit je, že jsem se dostala do tý nejvyšší kategorie, stejně jako Roby a Jey. Ani nevíš, jak jsem ráda! Taky jsme měly povoleno vyjet si na krátkou vyjížďku po okolí. Samozřejmě jsme toho s holkama využily.

Tak se měj!

Lorr

Omlouvám se všem francouzštinářům za případné chyby, Google prostě není dokonalý...xD

Prosím o komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.