4. Kapitola

Nemohla jsem se dočkat rána, až konečně vyrazíme. Celou nekonečně dlouhou noc jsem sebou házela v posteli a ne a ne usnout. Podle toho jsem taky druhého dne vypadala!

Nebyla jsem skoro schopná ani vylízt z postele, pořádně na nohy mě dostalo až teplé kafe.

Ovšem ani po snídani, když jsme si šly zabalit věci, se to neobešlo bez Eričiných poznámek.

Sotva Roby otevřela šufle, kde měla na hromadě naházené všechno oblečení, Erica málem vyletěla z kůže. Doslova a do písmene. Tak nějak to vypadalo.

Roby, jako by ji chtěla ještě víc naštvat, začala zběsile hrabat v hromadě a dělat, že něco hledá.

„Robyno Goldová, okamžitě přestaň!“ ječela.

Jey to všechno shora sledovala a dusila smích.

Já si mezitím do tašky sbalila všechno důležité, od pití až po plavky s osuškou. Slunce svítilo a zdálo se, že bude teplo. Chtěla jsem té příležitosti využít, protože co když se budu koupat letos naposledy?

Roby konečně vytáhla nos z oblečení a plácla se do hlavy. „No jo! Vždyť já už si ty plavky vlastně vyndala!“

I přes Eričinu nesnášenlivost k legraci se stále pokoušela o vtipy, ale za její přítomnosti byly nudné. Nenáviděla Erica zábavu nebo spíš Roby? To je otázka. Já ale tu dvojci – Roby a Jey – obdivovala a cítila k nim něco víc. S nimi jsem se dokázala i smát a bez ostychu odpovídat na otázky. Mám pocit, že jsem se i trochu otevřela. Říkám, je to jen pocit, nemusí to být jistota.

„Trapnej vtip,“ usadila Roby Erica, „snažíš se mě jen vodit za nos.“

„Nemám vodítko a tvýho velectěnýho frňáčku jsem se ani nedotkla,“ nesouhlasila.

Roby si fakt dost zahrává. Za chvíli Erica pukne jak nafukovací balónek, když se dotkne špendlíku.

Něco pravdy na tom bylo. Erica se ještě víc zamračila, až jsem si myslela, že ta velká rána přijde hned.

Jey se ale ozvala v pravou chvíli: „Jen tak mimochodem je za pět osm. Neradila bych přijít pozdě.“

„Jo, vidíš. S tebou, Robyno, si ještě vyříkám ten nemožnej binec tady!“ ucedila skrz zuby Erica.

„To by sis musela tu Robynu nejdřív najít, já totiž žádnou neznám,“ řekla až příliš provokativně Roby, vzala si svůj batůžek a ladně vyhopkala na chodbu. „Lálalalalála.“

„Ta Roby je fakt někdy prásklá,“ poznamenala Jey.

„Prásklá?“ zopakovala jsem. Co to může znamenat?

„Zkráceně praštěná,“ vysvětlila.

„Jen někdy?“

„Spíš vždycky!“ zazubila se Jey.

Se všemi sbalenými věcmi jsme vyšly do chodby. Erica ještě chvíli byla v pokoji, ale dlouho po nás určitě nešla. Potkaly jsme ji opět v šatně.

Prošla kolem nás, jako bychom tam nebyly a hrdě zasunula klíč do zámku skříňky jedna. To je teda bublina!

Obula jsem se a tou stísněnou chodbou se vydala k hlavnímu východu. Roby, Jey a ještě některé další spolužačky, jejichž jména se mi nepodařilo vyšťárat z paměti, zůstaly v šatně. Erica samozřejmě taky, ale tu jsem za člověka nepovažovala. Nafukovací balón, bublina, slepice... - to všechno ji vystihovalo. Označení člověk, dívka, nebo dokonce studentka k ní vůbec nesedělo.

Před šklou již čekala učitelka a ostatní spolužačky. Dneska vypadala ale úplně jinak! Moderní oblečení nahradila sportovním, vlasy neměla tolik upravené, na zádech batoh a helmu pověšenou na ruce. To, co jí ale zůstalo, byl úsměv na tváři. Spíš než jako učitelka připomínala starší sestru. Nemyslím takovou tu, co se naštve kvůli každé maličkosti, chodí zmalovaná jako plakát, v jednom kuse drží v ruce mobil a prstem jezdí po displeji nebo s někým píše. Byla to spíš taková milá, trochu „náhradní maminka“ s úsměvem na tváři a dětskou jiskrou v oku, ochotná kdykoliv a komukoliv pomoct.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem. Jemným hlasem odpověděla.

Od včerejška jsem se trochu změnila díky Roby a Jey. Cítila jsem se vnitřně mnohem líp, i když jsem zrovna teď chtěla být chvíli sama. Sedla jsem si na jeden balvan u cesty mezi třešněmi a opřela bradu o ruce. Slunce mě lechtalo na zádech, vál jemný vítr, koruny stromů šustily, ptáčci zpívali. Potřebovala jsem si v hlavě udělat pořádek.

Za prvé – Jey a Roby. Milé, přátelské a někdy i prásklé holky. S nimi se rozhodně nudy bát nemusím. Kdo taky, že? Strašně bych si přála se s nima skamarádit, jenomže jaksi to chtělo odstranit strom z cesty a udělat z něj lávku přes propast.

Najednou mi moje povaha přišla jako ta nejhorší věc na světě. Kdybych byla jen malinko jinačí, určitě bych si s někým padla do oka, podobně jako Jey a Roby.

Koho bych ale nikdy nechtěla potkat je Erica. Taková nafoukaná nána, co třídí svět do dvou škatulek. Mezi ty potřebné zahrnuje tuny make-upu a dalších „patlaksichtů“, popularitu, kupu dotěrných obdivovatelů, hezký kluky a podpatky. Kdybych měla popsat její mozek, nic jiného by neobsahoval, teda kromě neustálého komandování. A co třeba knížky? Zvířata? Škola? Přátelé? To patřilo mezi ty nadobro odstraněné věci. Kdo by taky potřeboval nějaký přátele, když má kolem sebe stále miliony a biliony obdivovatelů? Já rozhodně ano. Právě to byl ten hlavní důvod k ujasnění, ale myšlenky mi stále ubíhaly jiným směrem. Roby? Jey? Učitelka Merrimanová? Gymnastika? Výlet? Koně? V žádném případě se nedalo soustředit.

Školou se rozezněl zvonek. Osm hodin. Začátek výpravy.

„Doufám, že jsme tu všechny,“ začala Merrimanová a očima nás přepočítala. „Čtrnáct, patnáct... Dobrý. Chtěla bych jenom připomenout pár pravidel.“

Ozvalo se nesouhlasné mručení.

„Je to potřeba. To, že mě máte poslouchat a řídit se silničními pravidly, opakovat snad nemusím. Nejezděte však moc roztaženě a pokud se někomu něco stane, tak mi to okamžitě nahlásíte, jasné?“ Ani nečekala na odpovědi a vedla nás podél bílých zdí někam dozadu.

Otevřel se mi výhled na Tristanovu školu. Byla daleko a pozemky obou dvou dělil obrovský výhled s koňmi. Pokojně se pásli.

Zatoužila jsem zase sednout do sedla a rozjet se krajinou. Zítra se zajdu přihlásit.

Učitelka zachrastila klíči a donutila mě tím odtrhnout pohled od pastviny. Jeden strčila do zámku a odemkla boční dveře. Za nimi se nacházela místnost potopená v šeru. Když ale učitelka rozsvítila, spatřila jsem vše. Na betonové podlaze podél zdi bylo ve stojanech postavených asi dvacet jízdních kol, novějších, v kvalitním stavu. Na poličkách a hřebících na stěnách byly helmy.

„Tak si můžete vybrat, ale...“

Studentky se zarazily.

„...bez hádek, rvaček, přetahování a dalších věcí,“ dokončila větu učitelka. Všechny se nahrnuly ke kolům. Hledaly, zkoučely, vytahovaly, upravovaly sedátka.

Na mě taky jedno pěkné zbylo, velikostí tak akorát, zbarvené dožluta. Helma zase zářila fialovou a oranžovou barvou. Hmmm, zajímavá kombinace.

Nachystaná jsem sice nebyla hned mezi prvními, ale jako poslední taky ne. Seřadily jsme se, konečně Merrimanová zamkla a mohly jsme vyrazit. Třešňovou alejí jsme šlapaly do kopce. Po noci ztuhlé svalstvo se pomalu uvolňovalo.

Minuly jsme Tristanovu školu. Bylo zvláštní sledovat kluky zhruba našeho věku, jak znuděně leží na lavicích a ti, jejichž pohled schválně či náhodou zavadil o okno, s otevřenou pusou zírají na nás a z očí jim srší závist.

Pokračovaly jsme lesem dál. Stromy vrhaly na cestu stíny, vlhké jehličí vonělo a ptáčci si prozpěvovali. Nasávala jsem do plic čerstvý vzduch. Trochu mě zaráželo to ticho. Nemyslela jsem, že pojedeme se zavřenou pusou. Naopak jsem spíš čekala, že hovory budou až příliš hlasité.

Mezi stromy se mihlo nějaké zvíře. Obrátila jsem pohled tím směrem. Srnka. Ještě mladá. Vylekaly jsme ji. Škoda. Kdo ví, jestli si jí ještě někdo všiml. Nejspíš ne.

Cesta nás vyvedla z lesa. Učitelka se zastavila. Zůstaly jsme na louce s výhledem na moře. Dělil nás od něj jen sráz.

Děvčata se tázavě podívala na Merrimanovou.

„Ne, ještě tady nejsme,“ řekla, jako by četla jejich myšlenky. „Mám na mysli trochu jiné místo, ne plné lidí.“

Teprve teď jsem se pořádně rozhlídla. Dole na pláži bylo několik postav. Sice ne moc, ale pořád tam byly. Chápala jsem Merrimanovou. Chtěla mít na seznámení klid.

Učitelka sedla na kolo a pokračovala po cestě, která se dlouho táhla. Slunko pražilo, nikde žádný stín, jen nekonečný prostor před námi. Kolem poledne se cesta začala svažovat. A právě v tom největším pařáku jsme dorazily na pláž.

Oddechla jsem si a opřela kolo o kámen. Teprve potom jsem se protáhla.

V dálce po mé levé straně byly skály. Vyčnívaly z neposedných vln a pěnové hřebínky se o ně roztříštily a obdařily mokrou sprchou vše okolo. Po pravici jsem měla les. Poskytoval dostatek stínu a nebyl moc daleko.

Některé dívky se vrhly do vody rovnou v oblečení, jiné se zašly do lesa převlíknout. Nakonec přece jen všechny studentky daly přednost plavkám a strhla se vodní bitva.

Stály jsme ve dvou skupinách proti sobě a slané kapky nám stříkaly do očí. Jedna ze spolužaček stála sama opodál, se smutným výrazem. Annie? Ne. Nebo jo? Jasně, je to ta tichá a zaražená dívka.

Byla mi povahově trochu podobná, ale nesebrala jsem odvahu k ní jít a ke všemu ještě mluvit.

Ještě jedna dívka se dovádění neúčastnila. Erica. Ležela na pláži a opalovala se.

Bitva nabrala zcela jiný spád. Skupiny po sobě s výskotem skočily a vzájemně se strhly do vody. Boj byl tedy skončen a nebylo vítězů ani poražených.

„Ještě na něco jsem zapomněla,“ vložila se do naší zábavy učitelka. Nejspíš uznala, že by bylo vhodné přestat, nebo měla na mysli něco úplně jinýho.

„Zapomněla jsem vám rozdat balíčky s obědem a celou cestu je táhla na zádech sama.“

Vítězí druhá možnost. Zapomněla však, nebo nám je schválně nedala?

Jakmile spolužačky uslyšely o jídle, hned se nahrnuly k Merrimanové a jejímu batohu, ještě z nich crčely pramínky vody.

„Trošičku klid.“ Učitelka postupně vyndávala papírové balíčky a rozdávala je děvčatům. Ta se s chutí zakousla do pečlivě připravených senvičů.

Po jídle měla Merrimanová další program. „Připravila jsem pro vás takovou menší hru na stmelení kolektivu. Sice jsem viděla, že už si docela rozumíte, ale chtěla bych, abyste to alespoň zkusily.“

Několik dívek protáhlo obličeje.

„Vyznačím vám tady prostor a vaším úkolem bude se tam naskládat co nejvíc.“ Kamenem do písčité půdy nakreslila nepravidelný útvar. „Můžete začít.“

Několik odvážných dívek se tam hned začalo mačkat. Sotva deset se jich tam vešlo. Dál ani ťuk.

„To by chtělo trochu jinak,“ zamyslela se Jey.

„Ty jo, né?“ usadila ji Roby. „Já myslela, že se sem namačkáme jako sardinky!“

„Hele, mlč.“ Jey se nenechala. „Zkusme to takhle: jedna doprostřed a další čtyři se okolo pevně chyťte.“

Naskládaly jsme se tam. Třináct. Pokrok.

Ještě jedna spolužačka se tam zkusila vecpat. Jmenovala se Dita, ale Roby jí dala přezdívku Afrodita podle jejích černých vlasů, které v kudrnatých pramíncích trčely do všech stran. Měla do bronzova opálenou pleť, plné rty a tmavě hnědé oči.

„Áááá!“ ozvalo se a krajní řada dívek spadla na zem.

Čtrnáct.

„Vidíš, nebyl to moc dobrej nápad,“ rýpla Roby do Jey. Ta se jen zašklebila a skočila jí na záda.

„Takhle už to vypadá líp,“ zasmála se Roby. I některé další to zopakovaly a najednou se nás tam vešlo všech patnáct.

„Výborně!“ pochválila nás Merrimanová.

„Jó!“ zvolala Roby a jakmile se už poněkud rozrytý útvar na zemi uvolnil, rozplácla se na písek.

„Hej, to je taky dobrej nápad!“ přidala se Jey a postupně se i další spolužačky naskládaly na jednu hromadu.

„Podruhé výborně, ale teď už toho nechte, ať se vám něco nestane!“ napomenula nás Merrimanová.

Ještě chvíli jsme se smály, ale nakonec jsme přece jen poslechly a přestaly.

„Tak, máte volno. Můžete plavat, hrát volejbal nebo se jen tak procházet.“

Třetí možnost vítězí. Jdu se projít k lesu.

Bosýma nohama jsem našlapovala na chladnou trávu a směřovala do klidného stínu. Ááách, to je příjemný! Sedla jsem si na jehličí a zavřela oči. Z pláže se ozýval výskot spolužaček. Teďka určitě neusnu.

Kolem mě někdo prošel. „Pche, třináctá.“ Erica. Zaručeně.

Otevřela jsem oči.

„S tebou že mám bydlet v pokoji? S takovým zaostalcem?“

Co? Měla jsem sto chutí zeptat se nahlas. Mluví o mně. Kdo jiný by bydlel s ní v pokoji?

S otevřenou pusou jsem na ni zírala.

„No co na mě tak čumíš. Měla by ses stydět. Já, hvězda celé školy, a abych bydlela s takovouhle špínou? Fuj!“

Oči mne pálily. Zamrkala jsem. První slzu jsem tím sice zahnala, ale další ne. Draly se ven jako o závod.

Dotkla se mého slabého místa. Ještě před půl rokem jsem se z mého umístění radovala, ale teď? Kdybych se mohla zahrabat někam pod zem, nebo třeba utýct. Kdyby...

Erica nademnou stála a šklebila se.

„Jakápak hvězda! Obyčejná nafoukaná blonďatá bestie!“

To byla Roby. Objevila se tu jako nazavolanou.

Erica nejdřív ztuhla v obličeji a pak se zamračila. „Co žes to říkala?!“

„Jseš jen obyčejná mrcha, která si chce zvýšit postavení ponižováním druhých!“

„Tak abys věděla, ta jseš osmá a já první! Nemáš si na mě co dovolovat!“ ječela Erica. Celá při tom zrudla. Její ksicht tak bezvadně ladil k červeným bikinám.

„A ty zase nemáš právo ponižovat ostatní!“

Vražedně se na sebe dívaly a propalovaly pohledem.

Tiskla jsem se zády ke stromu a vyděšeně všechno sledovala. Bylo to jako zpomalenej film a každé slovo mi uchem prolítlo do mozku a pak se zarylo hluboko do srdce, kde nepříjemně píchalo.

„A víš, co já ti řeknu?“

„To je mi totálně fuk,“odsekla Roby. Jako by měla před sebou obrovský štít, který ji chránil před údery slov.

„Nesnáším tě nejvíc na světě a ty tvoje vtipy jsou trapný!“

„Klid holky!“ Tentokrát se přiřítila Jey. „Hádkou nic nevyřešíte. Promluvte si radši mezi čtyřma očima.“

„S ní?! Nikdy!“ odfrkla si Erica a s nosem nahoru odešla.

Sesula jsem se na zem a obličej opřela do dlaní. Mezi prsty mi protékaly pramínky slz.

„Jí si nevšímej, vždyť je to jen blonďatá kráva,“ radila mi Roby. „S takovýma se musíš pohádat a bude to!“

„Kdepak.“ Jey si vedle mě sedla a objala kolem ramen. Pokračovala k Roby: „Obě jste se chovaly agresivně a odrážely si tím rány. Když se ovšem zachováš asertivně, za chvíli ji vyčerpáš.“

„Bla bla bla...“ odpověděla Roby a sedla vedle mě z druhé strany. „To bude dobrý.“

Najednou mi přestaly týct slzy. V přítomnosti Roby a Jey mi bylo dobře. Byly jako živá voda, co léčí rány v srdci.

Chvíli jsme jen mlčky seděly, pak ale jsem se zvedla.

„Jdeš si zahrát voliš?“ nabídla mi Jey.

S úsměvem jsem souhlasně přikývla, setřela poslední slzu a rozběhla se na pláž.

Užívaly jsme si slunce a zábavy, ale přišla i ta chvíle, kdy učitelka zavelela k odjezdu. Následovalo nesouhlasné mručení spolužaček.

„Už ale opravdu musíme, slíbila jsem totiž, že budeme na večeři ve škole,“ kroutila hlavou Merrimanová.

„My to vydržíme ohladu,“ škemrala Afrodita.

„Ne, to prostě nepůjde. Konec přemlouvání, vyrážíme!“

Nemělo cenu to dál prodlužovat. Taky bychom si mohly učitelku pěkně zprotivit a to by nestálo za to!

Merrimanová sice někdy chováním připomínala holku v pubertálním věku, uměla se s námi bavit, ale to nejdůležitější bylo, že si uměla udržet učitelský respekt.

Usedly jsme tedy na kola a vyrazily. Říká se sice, že cesty zpátky jsou kratší než tam, v tomto případě to ale neplatilo. Byly jsme po celým dni unavené a namáhavě funěly do kopce. Přesto nás ale přivítal les i budovy obou škol.

V Tristanově zrovna jeden z kluků trénoval nádherného plaváka. Hned jsem se do něj zamilovala. Teda, myslím do koně. Kluk mi byl absolutně uradenej.

Sjely jsme níž ke škole, uklidily kola, a první, co nás čekalo, byla veselá kuchařka a teplé špagety!

Po večeři jsem ještě vytáhla noťas, napsala bráchovi a stručně i něco rodičům. Dokonce jsem u toho i málem usnula. Hned potom jsem se tady převlíkla do pyžama a ulehla, i když bylo teprve krátce po osmé. Uááá!

Budu ráda za komentář;D

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.