3.Kapitola

Jen ztěží se dali rozpoznat dospělí od studentek. Prodíraly jsme se doprostřed davu, kde se odehrávalo veškeré dění. Několik učitelek stálo s papíry v ruce a okolo nich se hromadili rodiče s doklady v rukou. Postavily jsme se do řady a nekonečně dlouho vyčkávaly, než jsme se konečně prokousaly k jedné z učitelek.

„Dobrý den,“ pozdravila mamka. „Walshová Loretta, první ročník.“

Učitelka si něco poznačila a pak jí máma předala doklady typu zdravotní průkazka, pas a další. Rázem se ocitly v jedné velké bílé složce s nápisem 1.ročník.

„Autobus přijede za chvíli. Nachystejte se se všemi věcmi a čekejte.“

„Dobře, děkujeme. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ rozloučila se učitelka a přijala dalšího rodiče se studentkou.

Vrátily jsme se pro kufr a tašku a postavily se na okraj davu. Jedna...Dvě...Tři...Čtyři... Čas se vlekl a přitom uháněl jako o závod. Záleží totiž na tom, z jakého pohledu se to bere. Když se člověk na něco těší, je pomalejší než šnek a naopak, když se měl vléct co nejpomaleji, zdolal by rekordní rychlost světa.

V mém případě jsem se těšila, ale i chtěla zůstat s rodinou. Proto se loudal a běžel zároveň.

V dálce se objevily dva autobusy a zamířily k parkovišti.

„Prosím, uvolněte zde prostor!“ začala jedna z učitelek dirigovat rodiče a studentky. Za pár sekund byli všichni na okrajích a autobusy mohly vjet na volnou plochu.

„Do prvního nastupují prvačky až třeťačky a do dalšího zbytek!“ pokračovala.

Najednou jsem neměla co říct, i když bych to zrovna potřebovala. Celá uvnitř jsem ztuhla.

„Lorr,“ začala mamka, ale taky nevěděla, jak pokračovat. „Asi ti už toho hodně řekl táta, tak já ti chci popřát jen mnoho štěstí!“

Vpadla jsem jí do náruče a snažila se potlačit slzy. „Díky,“ bylo jediné, co jsem ze sebe zvládla vysoukat, než jsem konečně řekla to rozdělující slovo „Ahoj,“ a se zavazadly se vydala k autobusu. Řidič a několik učitelek o překot nakládali kufry, zatímco se studentky hrnuly dovnitř. Připojila jsem se k davu a nastoupila. Sedačky se rychle zaplňovaly a byla jsem ráda, že jsem našla nějakou úplně volnou. Sedla jsem si k oknu a mezi lidmi venku hledala mámu. Byla tam. Stála a mávala. Pokusila jsem se o úsměv.

„Ehm, ahoj,“ uslyšela jsem něčí hlas. Obrátila jsem hlavu a spatřila vysokou hnědovlasou dívku. Stála, dívala se na mne a mile se usmívala. Když jsem nereagovala, pokračovala: „Máš tu volno?“

Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala, bylo jen sotva viditelné přikývnutí. Dívka si sedla.

Opět jsem se podívala z okna. Dveře autobusu se zavřely a vozidlo se pomalu rozjíždělo. Mávala jsem o sto šest, dokud mi celé parkoviště nezmizelo z dohledu. V tu chvíli se ve mne rozrostl pocit prázdnoty. Zadržovala jsem slzy, které se o překot draly ven a snažila se přijít na jiné myšlenky.

„Ctěla bych vás přivítat v novém školním roce,“ ozval se hlas učitelky. „Pro prvačky, které tady ještě asi nikoho moc neznají, jmenuji se Stephensonová, jsem třídní třetího ročníku a učím hlavně angličtinu a biologii. A tradičně, jako každý jiný rok, vám učitelka Gibsonová řekne něco o historii Johnsonova internátu.“

To bude zase jednou super...nudný!

Bylo slyšet hlasité zapraskání, jak jedna druhé předávala mikrofon a pak se ozval hluboký hlas: „Johnsonova internátní škola byla založena v roce...“ Dál už jsem neměla potřebu poslouchat a zřejmě i ostatní dívky to nezajímalo, protože se celým autobusem začalo ozývat hučení hlasů. Opřela jsem si hlavu o okno a sledovala ubíhající krajinu.

Asi po půl hodině dějepisná přednáška konečně skončila a všechny studentky v autobuse si hlasitě oddechly.

Cesta ubíhala neskutečně rychle. Napojili jsme se opět na dálnici a ubírali se na jih. Projeli jsme několika městy, až se na kopci nad jedním malým objevily bílé budovy dvou škol – Johnsonovy internátní a Tristanovy jezdecké.

Všechny dívky se téměř přilepily nosy ke sklu a autobus pomalu supěl třešňovou alejí do kopce, až se konečně zastavil. Zapraskal mikrofon, učitelky chtěly asi něco říct, ale už to nestihly. Studentky se hrnuly ven, div si nešlapaly na záda. Vypadají skoro jako dospělý, ale chovají se hůř něž pětiletý děcka! Všechny se pak tlačily u veliké hromady kufrů. Značnou chvíli trvalo, než se mi konečně objevil výhled na ten můj. Popadla jsem držátko a přidala se do proudu studentek. Velkými dřevěnými dveřmi jsme vešly dovnitř, do jedné obrovité místnosti s vysokým stropem, béžovými zdmi a mramorovou podlahou. Kdybych žila ve středověku, řekla bych, že to bude asi nějaká přijímací síň. Stěny zdobily obrazy, ale ne ledajaké! Byly na nich vymalovány gymnastky v těch nejsložitějších figurách. V rozích stály mohutné květiny. Nakonec tam byly i do oka bijící skleněné dveře. To se jim zas něco povedlo! Neustále se otvíraly a zavíraly, jak jimi procházely žákyně. Na nic jsem nečekala a vstoupila. Cesta pokračovala chodbou. Oproti předchozí místnosti v ní byla tma a chvíli trvalo, než si oči přivykly šeru. Vyvolala ve mně nepříjemný, stísněný dojem. Brrr! Naštěstí jsme nešly dlouho. Brzy začalo mezi hlavami studentek pronikat světlo z následující místnosti.

Ocitla jsem se v šatně mezi plechovými skříňkami. Zastavila jsem se a rozhlížela. Strop byl sice taky vysoký, ale nepůsobil tak starověce. Stěny byly bílé a prázdné, jen velká okna dovnitř vrhala sluneční světlo. Různobarevné skříňky a zelené linoleum ve mně budily pocit léta a prázdnin.

Zezadu mi do kufru vrazila nějaká dívka.

„Jéé, promiň,“ uskočila jsem na bok a zadívala se na ni. Dlouhé rovné blond vlasy měla až příliš dokonale upravené, na obličeji silnou vrstvu make-upu a oči zvýrazněné černou tužkou. Přes útlé růžové tričko vynikala její postava.

„Tsss,“ sykla a s nosem nahoru prošla okolo mě. Nevěnovala mi ani pohled, a možná to bylo i dobře.

Co mi ale přišlo dost nelogický bylo, proč se všechny i s kufry hrnuly k jednomu místu.

Sedla jsem si na lavičku a čekala. Přitom jsem sledovala špičky svých bot a povzdechla. Proč musí existovat namyšlený blondýny? Pořádně mě zarazila a dopomohla mi k ještě větší uzavřenosti, pokud to ještě vůbec šlo.

Seděla jsem na lavičce, dokud dav trochu neprořídl a pak teprve se tam rozhodla jít podívat. Sotva jsem se zvedla, spatřila jsem několik bílých papírů přišpendlených na nástěnce a veliký nápis: Rozpis pokojů. Přistoupila jsem blíže a začala hledat svoje jméno. K mé smůle to neměli seřazené podle abecedy, ale čísel pokojů. Trvalo mi značnou chvíli, než jsem prst zabodla na svoje. Východní kolej, pokoj 13, Erica Harrisonová, Jessy Brawdenová, Roby Goldová a Loretta Walshová. Bezva, ještě by taky mohli říct, kde tu východní kolej najdu. Tiše jsem zaúpěla, ale neměla odvahu se někoho zeptat. Prostě to přenechám paní Náhodě. Buď, a nebo. V nejhorším případě se fakt zeptám.

I s kufrem jsem zmizela v dalších dveřích, za kterými chodba pokračovala a napravo se rýsovalo schodiště. Opět to tu nebylo úplně osvětlené, i když zářivky jely na maximum. Asi to bylo nejspíš tím, že slunce vydává holt větší světlo než lidské technologie.

Při rozmýšlení, kudy dál, mi zrak padl na velikou bílou tabuli, pověšenou na zdi u schodů. Byl na ní dopodrobna nakreslen plán školy, že jsem se v něm skoro ani nevyznala. Po chvilce čučení na bílou desku jsem našla i Východní kolej a celou cestu spletitými chodbami jsem si několikrát projela prstem, než jsem začala kufr tahat po schodech nahoru. V prvním patře se chodba opět větvila. Podle toho, co mi utkvělo v paměti, jsem šla doprava. Ještě několikrát jsem odbočila, ale pak už jsem měla hlavu prázdnou. Šla jsem jen tak, náhodně, a zahýbala, kam chtěla, až se úplně zamotala. V bílé chodbě byly po obou stranách dveře s podivnými nápisy: Laurelová, Merrimanová, Uwlingová... Aha. Nejspíš ložnice učitelů. To jsem se zase jednou spletla, když jsem cestu ponechala Náhodě. Možná bylo lepší se zeptat. Bylo. Teď ale v chodbě nikdo nebyl, kromě mě, a cestu zpátky bych z paměti nevylovila ani za tisíc let. Otočila jsem se na patě a pomalu se vracela.

Za rohem se ozvaly hlasy. Byly milé a zněly přátelsky. Zastavila jsem se.

„Víš, jakej je rozdíl mezi vesmírem a školním rokem?“ Po chvilce ticha opět pokračoval: „Žádnej. Oba se nekonečně vlečou!“ Smích. Šťastný.

Zpoza rohu se vynořily dvě dívky. Obě vysoké, ale na první pohled rozdílné.

Ta, která předtím mluvila, měla černé vlnité vlasy sahající sotva po lopatky a výrazné hnědé oči. Na sobě měla útlé bokovky a tričko, které jí bezvadně ladilo s vlasy. Za sebou táhla kufr, snad ten největší, jakej jsem kdy viděla. Můj byl v porovnání s ním jako trpaslík. Usmívala se, až se jí v puse blýskala rovnátka.

Ta druhá byla naopak blondýna. Ne ale taková, jakou jsem potkala. Byla mnohem milejší a ne tak dokonalá. Rovné vlasy jí splývaly skoro do pasu. I přes brýle s černými obroučkami byly vidět bleděmodré oči a usmívala se od ucha k uchu. K její světlounké pleti nádherně ladily bílé letní šaty s modro-oranžovým vzorem. Nízké podpatky jejích bot něžně klapaly o podlahu.

„Dobře, a teď já!“ Hlasitě polkla. „Jakej je rozdíl mezi labyrintem a touhle školou?“

„Žádnej. Do obou abychom si vzaly kompas!“

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Labyrint má jen jednu cestu, tam se nemůžeš ztratit, zatímco tyto chodby jsou spíš podobné bludišti. Mnoho cest, ale jen jednou dojdeš k cíli.“

„Úúúú!“ zaúpěla černovláska. „To už je dneska po několikátý! A to ještě ani nezačalo vyučování!“

Až teprve teď si mě všimly. „Ahoj, taky bys potřebovala navigaci?“ zeptala se blondýna.

„Hmmm,“ přikývla jsem a snažila se o úsměv.

„Tak to budeme bloudit spolu.“ Černovláska se na chvíli odmlčela. „Jmenuji se Roby a tohle je Jey.“

„Jessy,“ opravila ji blondýna.

„Jey. Pro mě se tak prostě budeš jmenovat!“

„Grrr!“

„A ty jseš...“ pokračovala Roby.

„Lorr,“ doplnila jsem. Podaly jsme si ruce, i když trochu nesměle a vydaly se zpět chodbou.

„Ještě k té tvé navigaci...“ načala další debatu Roby.

„Nó? Co s ní máš?“ usmála se Jey-Jessy.

„Jenomže znám ty dnešní GPS, s takovou se v tomhle bluďáku ještě víc zamotáš. To je samý: odbočte doprava, zahněte doleva, a když se ocitnete na slepým místě, tak to akorát řekne: otočte se, vraťte na start a začněte znovu. Je to ale vůbec možný?“

„Jentak mimochodem, myslela jsem tím inteligentní navigaci a ne ty tvoje křápy!“ nedala se Jey.

„Náhodou, já ji mám v mobilu,“ podotkla Roby.

„A myslíš si, že je ti zrovna teď k něčemu dobrá?“

„To ještě uvidíme, až zjistíme, kdo měl pravdu!“ ušklíbla se Roby a vytáhla z kapsy dotykáč. „Kdo z koho?“ Chvíli jezdila prstem po displeji a na jejím obličeji se objevoval stále větší a větší úsměv. „Cha chá!“ Pak jí ale tvář ztuhla. „Doháje, doháje, doháje!“

Jey se rozesmála: „Víš, ono to totiž do budov nepla!“

Roby zaskřípala zuby a schovala mobil.

To je mi teda dvojka! Přátelská, milá a vtipná. Jejich jména mi přišla povědomá. Že bych je už někde slyšela? Pomalu jsem se vrátila v myšlenkách do šatny před nástěnku. Dál to nešlo. Že bych měla být s nima v pokoji? Jestli jo, tak si toho ještě hodně užiju! Super!

Nebýt Jey, její všímavosti a bezvadné paměti, asi bych ještě bloudila. Jenom ona spatřila na stěně malou tabulku a dokázala v tom guláši písmen najít Východní kolej, a za co by zasloužila medaili bylo, že si celou cestu ke všemu zapamatovala a dovedla nás před třináctku.

„Ty tu bydlíš taky?“ divila se Roby.

„Jo,“ odpověděla jsem a sama se tím překvapila.

„Super!“ zajásala Jey. Usmála jsem se.

Roby otevřela dveře a vešla dovnitř. „Páni, to je luxus!“ Rozplácla se na postel, a samozřejmě nechala svoje mega zavazadlo uprostřed dveří.

„Robyno, mohla bysis svůj velectěný kufříček dát stranou? Ráda bych ještě někdy vešla dovnitř,“ kárala ji Jey.

„Nejsem Robyna a mohla.“ Zvedla se a uvolnila nám cestu. Vešly jsme dovnitř.

Podlahu pokrýval tmavěmodrý koberec, stěny měly nádech dooranžova a sluneční paprsky pronikaly oknem a rozbíhaly se po stěnách. Na každé straně v zadu stála dvoupatrová postel, nalevo před ní pak velká skříň a dveře do malinké koupelny. Napravo se nacházela kuchyňka se stolem a pár věcmi k uchování a přípravě jídla.

„Páni, to se mi líbí!“ vydechla Jey.

„Kde budeš spát?“ zeptala se jí Roby.

„No, na jedný posteli s tebou rozhodně ne, to je o život.“ Na chvíli se zamyslela. „Miluju patrovky, asi budu spát nahoře.“

„Tak to já taky, aspoň tě budu moct pořádně zbombardovat polštářema!“ ušklíbla se Roby a upravila postel, na kterou se předtím rozvalila.

Vzala jsem svůj kufr a přitáhla jej k posteli, kterou si vybrala Jey. Sundala jsem si boty a sedla na turka na postel.

„Já ti dám bombardaci polštáři!“ nedala se Jey a v mžiku bosá vylezla nahoru. Roby nezůstala pozadu. Vypukla neplánovaná bitva. Polštáře lítaly po celým pokoji, jeden dokonce přistál i u okna na stole a div, že neshodil kytku.

„Au!“ Vysoký hlas. Byla v něm slyšet zlost. Ani jedna z nás nezpozorovala příchod někoho dalšího.

„Jupsík.“ Roby najednou ztuhla. V pokoji bylo ticho.

U dveří stála dívka. Světlé blond vlasy, dřív možná dokonale upravené, jí zakrývaly obličej. Mezi útlým prasátkově růžovým tričkem a obepnutými riflemi vynikal proužek světlé kůže. Na nohách měla boty s vysokými podpadky. Za ní stál kufr. Jestliže jsem ten Robyin nazvala mega, tento byl giga a možná i větší. Vztekle si odhrnula vlasy z obličeje a zaskřípala zuby. Vzápětí mě zamrazilo v zádech. To byla ta stejná blondýna, na kterou jsem narazila v šatně.

Nejdřív zpražila Roby pohledem a potom se rozhlídla po pokoji. Všechny jsme mlčky seděly a zíraly na ni.

„Jak vidím, zbylo na mě to nejhorší místo ze všech,“ zamračila se. „Ne, že s tou postelí budeš vrzat.“ Tato kousavá poznámka patřila Roby.

„To snad ne, ale čekej, že ti na ksichtě skončí polštář!“

S blondýnou to ani nehnulo. Očividně neměla na vtipy náladu. „Ha ha ha.“

Vtom se ve dveřích objevila žena. Nebyla malá ani vysoká, prostě tak akorát. Šedé vlnité vlasy měla sepnuté v culíku, ale některé neposlušné prameny jí padaly přes brýle na očích a naštvaně hleděla na blondýnu. „Slečno Harrisonová, byla byste tak laskavá a jako všechny ostatní studentky si sundala boty a dala do skříňky? Hospodářka Hillová už je dost netrpělivá.“ Poté, úplně stejně jak se tu objevila, tak i zmizela.

Blondýna si odfrkla a ztratila se v chodbě. To, co po ní zbylo, byl vzduch smíchaný s umělým parfémem a růžový gigakufr.

„Jéje, zdá se mi, že budeme sdílet pokoj se slepicí,“ procedila Roby skrz zuby.

„Jo, a to pořádně nafoukanou. Kokodák!“ dosadila si Jey.

„Jakpak se vůbec jmenuje?“

„Neco na E-“ zamyslela se Jey. „E, e, e... Erica?“

„Jó, přesně!“ Roby vytáhla z kapsy balíček žvýkaček a jednu si strčila do pusy. „Chceš taky?“ Přes celý pokoj jej hodila Jey, ale netrefila se a balíček spadl ke mně na postel. Zvedla jsem jej.

„Klidně si vem taky,“ nabídla mi Roby.

„Ani ne, díky, nemám chuť.“ Žvýkačky jsem podala Jey, která se už po nich natahovala, a vlasy jí sklouzly po rameni a lechtaly na ruce. „Díky.“

„Taky se vám to jméno zdá povědomý? Harrisonová?“ Mezi slovy několikrát hlasitě žvýkla.

„Harrisonová, Harrisonová...“ zopakovala Jey. „Není to náhodou ta, co vyhrála zlatou?“ Taky zamlaskala a přihrála balíček zpátky Roby.

„No jo, kolikátá jsi vlastně byla?“ Obratně chytla žvýkačky.

„Čtvrtá. Ty?“

„Osmá.“

„A ty?“ Opět ke mně sklonila hlavu. Trochu jsem se zastyděla. Obě byly tak dobré, zato já patřila mezi poslední.

„Třináctá.“

„Páni, to máš dobrý. Stejný pořadí jako číslo pokoje. Máš ráda třináctku?“

Přikývla jsem.

„Hej, nezdá se vám, že bychom si taky měly zajít dolů pro klíček? Ta hospodářka už byla dost naštvaná,“ napadlo Jey.

„To byla hospodářka?“ vytřeštila Roby oči.

„Dost hloupá otázka. Myslíš si, že ji přišla zprdnout ředitelka?“

„To není moc pravděpodobný. Půjdeš taky, Lorr?“

„Sama bych se tu nevyznala, ani kdybych tudy šla po milionté!“ Musela jsem se usmát. Prostě se nedalo nic dělat. Cítila jsem se s něma dobře.

„Hej, to je fajn nápad! Ofotím si mapu a už se tu neztratím!“ luskla prsty Roby a seskočila z postele.

Společně jsme i s botami opustily pokoj. Cestu dolů do šatny jsme našly mnohem snadněji než předtím nahoru. Roby ještě vyblýskla plán školy a pak jsme vešly do šatny.

„Vy si taky jdete pro klíček?“ zeptala se žena sedící na lavičce.

„Jo,“ odpověděla stručně Roby.

Hospodářka vůbec nebyla naštvaná, jak jsem si myslela. Mile se usmívala. „Máme to jednoduché. Je to podle pořadí.“

„Čtyři, osm a třináct,“ ohlásila Roby.

„Tady,“ podala jí s úsměvem tři klíče. „První řada.“

„Děkujem,“ vzala je Roby, a když mi podávala můj, prohlásila: „Tak vidíš, další třináctka!“

Nechaly jsme boty ve skříňce a podle Robyiné fotky se dostaly zpět do pokoje. Byl prázdný, Erica nikde. Jak to? Holky si s tím však nelámaly hlavu a začaly vybalovat. Asi jim bylo líp, když nad sebou neměly někoho, kdo by je pořád komandoval. A podle toho to taky vypadalo! Roby vytáhla z kufru všechny věci, které by se mohly poškodit, pak otevřela šufle a bez ladu a skladu tam vše naházela.

Jey vybalovala trochu jinak. V jejím šufleti to sice nebylo zrovna nejlíp uspořádané, ale taková katastrofa jako u Roby to zas nebyla.

Já si v první řadě vyskládala na poličku knížky a noťas a pak oblečení do skříně. Sotva jsem skončila, otevřely se dveře a v nich byla Erica. Zlostně se po všech podívala, nic neřekla a začala vybalovat.

Všechny jsme jen mlčky seděly na postelích. Dokonce i Roby měla zavřenou pusu a jen žvýkala.

Něco někde zapraskalo. Ale co? Nikdo z nás za ten zvuk nemohl. Ozval se hlas a všechny naše pohledy se obrátily vzhůru. Ha, školní rozhlas!

„Prosíme všechny žákyně, aby se dostavily do deseti minut do svých učeben!“

„Ajaj, tak to abychom už vyrazily. Nechci zase zabloudit.“

„Přesně,“ souhlasila Jey. „Lorr, pojď taky.“

Zvedla jsem se z postele a společně jsme vyšly na chodbu.

„Ještě že mám svůj chytrý mobil!“ vzdychla Roby.

„Ukaž, dej ho sem. S tebou bychom se ocitly někde úplně jinde!“ Vzala jí Jey dotykáč z ruky a zavedla nás ke třídě. Byla velká a zatím skoro prázdná. Jen ve čtyřech ředách byly poskládané lavice, vzadu skříňky, podobné jako v šatně, ve předu katedra a velká černá tabule. Podlahu pokrývalo šedivé linoleum, zdi měly nádech do béžova a okna zdobily dlouhé oranžové závěsy. Nechyběly zde ani všemožné květiny.

„Kam si sednem?“ To jediné ze sebe zvládla Roby vysoukat. Byla překvapená, nevím jestli kladně nebo negativně.

„Třetí řada, berete?“

Přikývla jsem a sedla si k oknu. Měla jsem nádherný výhled přímo na město.

Všimla jsem si hromádky učebnic na lavici. Vytáhla jsem rozvrh.

„Každej den šest hodin?! Vždyť oni nás chcou utýrat!“ vytřeštila Roby oči na papír.

„Simtě, vždyť to ještě jde. Představ si, že byses učila ještě dýl!“

Roby se na rozvrh pozorněji zadívala. „A co je to E/N?“

„Kde to máš?“ nechápala Jey.

„Tady,“ zabodla Roby prst na pondělní pátou hodinu.

„E/N?“ zopakovala Jey. „Že by to byla hodina extrémní nudy?“

„Jo, to sedí,“ ušklíbla se Roby.

Pozorněji jsem se zahleděla do rozvrhu a těch pár minut zbývajících do začátku hodiny uteklo jako nic. Všechna místa se zaplnila žákyněmi. Zazvonilo. Do třídy vešla učitelka. Všechny dívky se postavily. Žena došla před tabuli. „Sednout!“ řekla stroze.

Zamrazilo mne v zádech. To teda bude něco!

Učitelka si upravila brýle na nose. Její tmavé obočí způsobovalo, že vypadala ještě přísněji. Šedé vlasy měla sepnuté v drdolu. Nebyla zrovna vysoká a tvářila se zamračeně. Ani se nepředstavila, jen otevřela tlustou knihu, co přinesla pod paží a začala: „Pravidlo číslo jedna – Neběhá se po chodbách. Pravidlo číslo dvě – Mobily jsou v době vyučování vypnuté. Pravodlo číslo...“

Taková nuda! Skoro jsem až zaúpěla a svalila se na lavici. Pohlédla jsem na Roby. Také ležela a hlasitě žvýkala. Pak vyfoukla bublinu – docela velkou. Divím se, že si jí úča nevšimla. Žvýkačková bublina však najednou praskla a přilepila se Roby na nos. Jazykem ji sundala a pokračovala ve žvýkání. Pak už nevím, co bylo. Nejspíš jsem usla.

Probudila jsem se až pár sekund před zvoněním.

„...Pravidlo číslo sto sedmdesát devět – úkoly se nosí včas vypracované. Pravidlo číslo sto osmdesát – dbá se pokynů dospělé osoby.“

Zazvonilo. „Áááá!“ vyjekla Roby. Nejspíš taky spala a zvonek ji pořádně vylekal.

„Pravidlo číslo sto osmdesát jedna -“ podívala se na ni zlostně, „Neječí se při zvonění!“ Zavřela knihu a odešla.

Všechny s otevřenou pusou sledovaly dveře. V zápětí přišla učitelka další – tentokrát mladá, štíhlá, s veselým úsměvem na tváři. Krátké tmavěhnědé vlasy měla sepnuté v culíku. Trochu se zarazila, když svýma tmavýma očima pohlédla na naše zbledlé obličeje. „Co se děje? To vás učitelka Gibsonová tak vylekala?“ Skoro se rozesmála.

Nebyla o moc starší než my, typovala bych ji tak na pětadvacet. Odložila hromádku s knihami, co přinesla a s úsměvem řekla: „Posaďte se.“

Celé třídě se ulevilo. S oddechnutím si sedly na židli.

„V první řadě mám pro vás dobrou zprávu: jmenuji se Lin Merrimanová a budu vaší třídní.“

Velká úleva. Co pro nás tahle úžasná učitelka připraví?

„Další věc: mám vás na gymnastiku. Tréninky v hale sice nejsou každý den, ale tělocvična je otevřená od tří do pěti hodin. Trénink máte v úterý hned ráno, ve čtvrtek po vyučování a v pátek večer. Náhradní termín, bude-li nutné, je v sobotu k večeru.“

„A paní učitelko?“ Jedna dívka z předních lavic zvedla ruku. „Jak bude vyučování, když v úterý máme trénink hned ráno?“

„Dobrá otázka,“ souhlasila Merrimanová. „Gymnastiku máte od devíti, předtím však máte jeden předmět, trénink trvá hodinu a půl, po skončení jsou hned další dva předměty, pak je oběd a ten zbytek. Je to jasné?“

Odpovědí jí bylo jen souhlasné kývání hlavami.

„A co je to to E/N?“ Tentokrát se přihlásila Roby. „Není to doufám hodina extrémní nudy?“

„Ne, není. Je to etiketa a národopis. V lichý týden jedno a v sudý druhý. Hodiny extrémní nudy to doufám nebudou,“ zasmála se.

„Uf, to se mi ulevilo,“ oddechla si Roby.

Erica po ní hodila zlostný pohled. Šéfíka budeme mít nad sebou ještě dlouho.

„Ještě nějaké otázky?“

Nikdo neodpovídal.

„Dobře, pokračujeme dál. Chtěla bych, abychom se sobě navzájem představily. Já už o sobě něco řekla, dodám ještě, že vás mám na matematiku a zeměpis.“ Na chvíli se odmlčela. „Začneme zapředu.“ Ukázala na jednu dívku na kraji. Ta se zvedla, rozhlídla po třídě a opatrně začala: „Tak, já jsem Michi Collinsnová, je mi třináct, kromě gymnastiky mám ráda i zvířata, doma jich máme hned několik.“

Už se chtěla posadit, ale Merrimanová ji nenechala. „Jaká?“

„Tři psy, asi pět koček, dva křečky, několik králíků, koně, ovce a spoustu dalších,“ upřesnila.

„A kam je všechny dáváte?“ divila se učitelka.

„Bydlíme na statku na kraji malinké vesničky, a místa je tam habaděj!“

Erica si hlasitě odfkla. Učitelka se na ni přísně podívala. „Dobře, beru zpět. Pořadí určuji já. Pokračuj.“

Erica si ladně přehodila svoje super upravené blond vlasy přes rameno a hrdě se postavila. „Jmenuji se Erica Harrisonová, brzy mi bude čtrnáct. Bydlíme v Londýně ve velikém luxusním domě. Na přijímací soutěži jsem se umístila na prvním místě. Mám ráda pořádek a nesnáším vtipy.“ Hodila otrávený pohled za sebe na Roby. Ta jen vycenila rovnátka, jako by se jí to vůbec netýkalo.

Učitelka náhodně vybrala drobnou dívku s tmavěhnědými kudrnatými vlasy po ramena. Ta se jen nesměle postavila a spustila: „Jsem Annie Flemingová. Ze všeho nejraději mám zvířata a gymnastiku.“

„Tak nám o sobě ještě něco řekni,“ vybídla ji učitelka po chvilce mlčení. Annie se zamyslela, jako by nechtěla do éteru vypustit příliš mnoho informací. „Miluji knihy a... ráda si zpívám,“ zakončila.

Řada přišla i na mě, Jey a ostatní. Roby se představování obzvlášť vydařilo, skvěle odpálila Eričin výpad. Vybásnila, jak moc nesnáší růžovou, zmalovaný ksichtya blond vlasy, za což si od Jey vysloužila pořádný kopanec do nohy, až skoro vyjekla. Učitelka jí musela i přikázat, aby si sedla, protože Roby by byla schopná kecat až do konce hodiny.

„Všechny jsme se krátce představily,“ při slově krátce se obzvlášť přísně podívala na Roby a ta se z toho všeho málem zadusila smíchy.

„A teď bych vám chtěla oznámit něco důležitého.“ Počkala, až se Roby trochu ztiší a pokračovala: „Zítra pojedeme na takový seznamovací výlet. Mám naplánovanou cestu na kolech k moři. Tam bychom si mohly zahrát nějakou hru, abychom se trochu lépe poznaly. Kdo budete mít náladu, klidně si vemte plavky, ale nikoho nenutím.“

„A co když tu nemáme kolo?“ přihlásila se Jey, které to trošku rychleji myslelo.

„Samozřejmě se počítá s tím, že s sebou netáhnete půlku domu. Kola si půjčíme školní,“ vysvětlila. Po chvíli naprostého ticha položila obvyklou otázku učitele: „Chce se někdo na něco zeptat?“ Nadechla se. „Jestli ne, tak pro dnešek máte volno a zítra se sejdeme v osm před školou,“ zakončila.

Bezva, už se těším!

Budu ráda za komentář!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.