2.Kapitola

Ráno jsem se vzbudila velmi brzy. Budík ukazoval půl šesté. Cože?! Nevěřícně jsem mžourala na hodiny. Jen blbec by vstával takhle brzo! Přece jsem ale vylezla a převlíkla se. Pak jsem si znova sedla k polorozbalenému kufru a vzdychla. Snažila jsem se to tam nacpat už alespoň desetkrát a ne a ne se tam vejít. Znovu jsem vše vyskládala ven a začala odzačátku. Nic. Vztekle jsem to vysypala na koberec.

„Copak, nejde ti to?“ ozval se odedveří mamčin hlas.

„Ne,“ odpověděla jsem, aniž bych se ráčila otočit. Tentokrát jsem spolkla svoji obvyklou frázi:„Klepe se,“ protže jsem doopravdy potřebovala pomoct.

„Ukaž, já se na to podívám.“ Klekla si vedle mě. „To musíš takhle.“ A zručně začala skládat všechny věci do kufru. „...a takhle a takhle a takhle...“

Jen jsem ji sledovala a snažila se toho co nejvíc zapamatovat, i když to bylo prakticky nemožné.

Když na to přišlo, máma byla fajn. Jen výjimečně to bylo jinak. Vždy se objevila tam, kde ji bylo nejvíc potřeba, třeba jako teď. Měla laskavé srdce, stejně jako moje babička. Nejspíš ho po ní zdědila. Kromě toho byla ještě milá a vtipná. Velkou část nadání pro sport jsme právě zdědili po ní. Byl to její vášnivý koníček a nějakou dobu se dokonce i věnovala volejbalu. Nechala toho však, když čekala mýho bráchu, a našla si normální zaměstnání. Sedělo jí a chodila tam ráda.

„A hotovo. Zbytek si sbal do tašky. To už se ti tam vejde.“ Zapla kufr a podívala se na mne svýma tmavězelenýma očima. Byla jsem jí dost podobná. Stejné oči a vlasy rezavé, měla je akorát sestříhané do podkovy, ne tak jak já, po lopatky. Byla štíhlé postavy, vysoká asi stopětašedesát centimetrů.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Co teďka budeš dělat? Máš asi hodinu a půl čas.“

„Nevím.“ Pkrčila jsem rameny. „Možná si budu číst.“

„Tak já půjdu.“ Zvedla se a přešla ke deřím. Ještě než stačila stisknout kliku, otočila se. „Rovnou vezmu ten kufr, ať se s tím nemusíš tahat.“ Popadla černé držátko a zmizela v chodbě.

Zrak mi padl na hromádku na zemi. Ležel tam i můj deník. Mohla bych zase něco psát! Vyndala jsem tužku, popadla jej a plácla sebou na postel.

Milý deníčku, začala jsem jako obvykle. Zahryzla jsem se do propisky. Nevěděla jsem, jak pokračovat. Že bych měla napsat, že už je ten den, na který jsem se tolik těšila, tady? Ne, to by bylo zbytečný. Zapíšu to večer včetně všech zážitků.

Tužku jsem položila na noční stolek a začala listovat stránkami. Pomalu jsem si vzpomínala na celé prázdniny, které již byly celé za mnou a s nimi i pocit volnosti. Zastavila jsem se u jednoho článku, někdy ze začátku července:

Milý deníčku,

konečně jsme po celým dnu dorazili na naši „horskou“ chatu, jak to nazývají rodiče. Ona doopravdy není tak horská, jenom leží o trochu výš na kopci.

Tentokrát si pro nás rodiče nachystali opravdu krutý trest za všechny naše nedostatky. Nejenže jsme celej kopec šlapali pěšky, to nebylo tak hrozný, oni si ještě vybrali tu nejhorší cestu po příkrém svahu bez jediného stromu a na mýtině bylo jako na pekáči. S vyplazenými jazyky jsme lezli nahoru.

Další hrůza - přísný zákaz veškeré elektroniky. Mě tím moc nepotrestali, ale brácha reptal a tajně si s sebou přibalil svůj tablet. Nechci vidět rodiče, až se o tom dozví...

„Lorr?! Tak přijdeš konečně dolů?“

Trhla jsem sebou a podívala se na hodiny. Půl osmé. Museĺa jsem usnout. Bleskově jsem popadla všechny věci, připravené na sbalení, do náruče a seběhla do našeho „kuchyňoobýváku“. Oba rodiče již seděli za stolem.

„Omlouvám se, já usnula,“ nasadila jsem omluvný výraz v obličeji a vzala v předsíni tašku.

„To nic,“ usmála se máma. Úsměv jsem jí oplatila a šla si nachystat svoji každodenní snídani - cereálie s mlékem. Jako vždy jsem si to dala do bílé porcelánové misky s růžovýma kytičkama. Rodiče je dostali, už ani nevím kde a kdy, ale vůbec nepoužívali a brácha je přímo nesnášel.

Sedla jsem si na kuchyňskou linku.

„Dobré ráno, noo spíš dopoledne,“ přišoural se Alex po schodech. Bylo na něm znát, že svůj pelech opustil nejdříve tak před deseti minutami.

„Dobré ráno,“odpověděli rodiče jednohlasně. Oba si totiž potrpěli na slušném pozdravu, obzvlášť ráno.

„Tak co, jak je? Už je to zas tady,“ promluvil tentokrát ke mně.

„Fajn, jenom nechápu, jak můžu jíst, žaludek mám sevřenej.“

„Jo, to znám. Zlepší se to až o nejbližších prázdninách,“ povzdychl a odmlčel se. „Ségra, víš, že jsem nedávno objevil novou počít...“

„Grrr, samý počítačový hry!“ skočila jsem mu do řeči.

„Počítačový hry, počítačový hry!“ napodobil mne tenkým hláskem. Pak vzal do ruk porcelánovou misku s kytkama, přestože se jí štítí, nasypal do ní cereálie, až odskakovaly daleko po desce a celé to zalil mlékem. Pak sedl na kuchyňskou  linku vedle mě. „Copak se ten můj brácha dočista zbláznil?! To se neumí bavit jinak než počítačem?“

Neubránila jsem se smíchu. Napodobil mne dokonale.

Pak se naklonil k mému uchu a potichu řekl: „Ségra, představ si, včera večer jsem se díval na novej horor a tam bylo jak...“

„Fůůůj! Nech toho! Jseš s tím odpornej!“

Jen se ušklíbl a nabral si plnou pusu cereálií.

Co se týče mýho bráchy a života o prázdninách, sedí celou dobu u počítače, poslouchá ty jeho „písničky“ nebo sleduje právě horory a pak mi popisuje ty nejnechutnější části. Jednou, to jsem byla ještě malá, mi vysvětlil vše do toho nejmenšího detailu, ale asi po dvou minutách jsem musela na záchod...

Kluci mají mnohem menší mozek než holky, přesto se jim tam vejde spoustu kravinek. Žlázu inteligence - mimochodem můj vlastní výmysl - mají skoro seschlou a scvrklou, zabraňuje růstu mozku a vývoji všech důležitých částí, stahuje jej a škrtí. Až sedmdesát procent veškeré kapacity zaujímá blbost, tudíž nezbývá místo pro inteligenci, necelé jedno procento je paměť, na holky myslí asi v pěti procentech, ale věrnost, samostatnost a poslušnost jsou stále na nule, nezřídka klesnou i do mínusu. I to, že jsou prasata, se jim zarylo do mozku. U většiny kluků se nachází i tzv. černá díra, u každého různé velikosti, která pohlcuje všechny důležité informace a bývá velice silná, v některých případech dokonce přehluší i veškerou paměť. Zbylých deset procent obsahuje hlavně počítačové hry a horory. V případě mýho bratra se toto místo značně rozrostlo. I to je docela možné, většinou ale že blbost napuchne, celý mozek nateče a hrozí přetrhnutí nebo dokonce i rozpad inteligenční žlázy, a s takovými kluky to potom není k vydržení. Těm se radím radši velikým obloukem vyhýbat.

Dojedla jsem poslední sousto a pečlivě vyškrábala misku.

„Blé, nechápu, jak se tím můžeš každodenně živit,“ ohrnul brácha nos.

„Já zas nechápu tebe a ty tvoje horory!“ rozesmála jsem se.

„Vždyť to je úplně normální. Jdeš, jdeš a za rohem na tebe vyskočí člověk se zakrvaveným ksichtem!“

„Klidně pokračuj, jestli chceš, abych ti to vyklopila do klína,“ šťouchla jsem do něj.

„Tak to se radši vyplatí mlčet.“

„Moudrá řeč,“ souhlasila mamka, která náhodou zaslechla konec hovoru. „Nechtěli byste se alespoň u jídla bavit o něčem jiném?“

„Já jo, ale on asi ne,“ shodila jsem vinu na bráchu. Ten se na mě jen podíval svýma tmavězelenýma očima a rozesmál se. Byl zase podobný na tátu. Vlasy v barvě slámy, do kterých se občas přimíchal pramen trochu tmavšího odstínu, měl ostříhané nakrátko a sčesané dozadu.

Jen mlčky jsme ještě chvíli seděli vedle sebe na kuchyňské lince, než máma zavelela k přípravě k odchodu. Naposledy jsem vyšla po schodech do pokoje. Všechno bylo najednou tak jinačí, prázdné a tiché.

Svoje domácí oblečení jsem vyměnila za třičtvrteční rifle, ramínkové tričko a tenkou mikinu. Po ránu už bývá přece jen trochu chladno.

Špinavé tepláky a košili jsem hodila velkým obloukem přes celou šířku pokoje do koše na prádlo. Výjimečně jsem se trefila na první pokus. Trochu jsem se ještě před zrcadlem upravila a pak opustila pokoj a seběhla dolů.

Máma už netrpělivě přešlapovala v předsíni a táta si chystal auto. Brácha musel být ještě nahoře, protože jsem jej nikde venku nezahlídla. Pochybuji, že by opustil vydlážděný chodníček a vydal se napospas zelené trávě.

„Že jdeš.“ Podívala se na mě káravě. „Trvalo ti to.“

„A Alex?“

„O tom nemluvě. Ten je ještě nahoře,“ usmála se.

„Aha,“ vypravila jsem ze sebe a začala se obouvat do šedých hadrových tenisek.

„Jdu pro auto.“ V ruce jí zachrastily klíče a vyběhla ven.

Ano, měli jsme dvě. Nevím proč. Za to můžou rodiče. Pro mě je auto zbytečná věc, na spoustu míst se dá dojít pěšky nebo na kole, a když ne, poslouží veřejná doprava. Zrovna ale teď se obě hodila. Já a brácha jsme měli každej sraz na úplně jiné straně Anglie a cestování jedním autem by bylo poněkud náročné, když jen mě to trvalo asi dvě a půl hodiny.

Sedla jsem si na botník a jentak klapala podrážkami o podlahu. Za chvíli sestoupil z výšin brácha. „Jdu moc pozdě?“

„Ani ne, jenom jsme už skoro odjeli bez tebe,“ ušklíbla jsem se.

„To je škoda. Měl bych alespoň trošku delší prázdniny.“

„Jo, to určitě. Máma by chrlila oheň jak drak a tátovi by k výbuchu taky moc nechybělo,“ zasmála jsem se.

„To by na tom bylo to nejhorší.“

„Tak jdete už konečně? Do večera bych ráda byla doma!“ zavolala na nás mamka. Jinak byla docela normální, jenom pochopila, že když na nás nemluví tímto způsobem, my ji neposloucháme.

„Já už jsem nachystaná!“ odpověděla jsem.

„Já taky! Skoro,“ nezůstal pozadu brácha, i když si teprve soukal nohu do první tenisky. Počkala jsem na něj a společně jsme potom vyšli před dům. Rodiče už stáli v pozoru u aut.

„Přesně osm, vyrážíme!“ podíval se otec na hodinky. Pak se odpoutal od auta a vykročil ke mně. Ajaj. Loučení. Jak ho nesnáším, ani nevím proč. Prostě mi to není příjemné.

Brácha se na mne ušklíbl. Gestem jsem mu naznačila, aby zavřel zobák, ale on se smál dál. Výraz v obličeji mu ztuhl, když se nečekaně ocitl v máminé náruči. Teď jsem se smála zase já.

„Lorr, jedeš poprvé na tak dlouho pryč,“ začal táta. Uch, zase ty rodičovské kecy o bezpečnosti. Obrátila jsem oči v sloup.

„Myslím to ale vážně. Buď na sebe opatrná a občas taky něco napiš.“

„No jo.“ Už jsem se usmála. Pak mne vzal do své obrovité náruče. „Hodně štěstí!“ šeptal.

„Díky.“ Ještě naposledy jsem se usmála a pak se šla rozloučit s Alexem.

„Ehm, tak se měj,“ začal. Teď mu došla řeč. Jindy tak ukecanému bráchovi.

„Jo, ty taky,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Čau!“ Naše dlaně se s plesknutím střetly ve vzduchu.

„Zlom vaz!“

„Tak díky.“

„A ať dostaneš samý pětky!“

„Jo, jo, jo...“

„A ať vám tam vaří děsně nechutný jídla!“

„Ty jseš na mě teda hodnej!“ zavolala jsem na něj.

„Já vím,“ ušklíbl se.

„Tak čau, měj se!“

„Ahoj!“

Nastoupili jsme každý do jiného auta a rozjeli se na opačnou stranu.

„Vy jste na sebe teda hodní,“ poznamenala mamka.

„To je jen z legrace. On to tak nemyslel,“ řekla jsem jem proto, abych nějak uťala tento hovor a začala další. „Určitě tam mám všechny věci?“

„Jo, jistě. Kufr i tašku.“

„Dobře.“ Zadívala jsem se předním sklem na cestu. Rychle ubíhala a zanedlouho jsme se napojily na dálnici. Pravidelné houpání auta mne uspalo.

Procitla jsem, až když jsme sjely na normální cestu. „Už tam budeme?“

„Vidíš to město před náma? Tak hned na okraji máte sraz.“

„Takže myslíš, že do pěti minut?“

„Hmmm,“ přikývla.

Zavřela jsem oči, ale už nespala. Jen jsem přemýšlela. S každým metrem se mi žaludek svíral a zase vyniklo na povrch mé uzavřené já. Opět se za mnou zamkla železná dvířka a klíč se někam ztratil.

Z dálky už jsem viděla houf lidí postávajících na parkovišti. Hlasitě jsem polkla. Je to tady.

Komentáře, prosím!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.