První část - Změny v životě

1.Kapitola

Milý deníčku! To to uteklo... Představ si, že pozítří už je 1.září. A víš vůbec, co to znamená? Asi jo. Už aspoň milionkrát jsem ti to psala. Ale to nevadí. Napíšu to po milionté první! V pondělí, 1.září, odjíždím na intr! To je poprvé v životě, co se těším, a skončí prázky! Jsem asi nějaká pokažená, nebo co.

Brácha UŽ začal balit. To je pokrok! Ještě loni v den odjezdu hledal ponožky, ale teď? Asi nejsem jediná divná mezi normálními.

Ale už bych asi fakt měla najít nějaký kufr... Jenže se mi nechce! Prázky jsou přece od toho, aby si člověk odpočinul a ne se v jednom kuse honil... Ale tak doslova to neberu. Po dlouhé době se musím dát zase do formy. Jedu na GYMNASTICKÝ internát a, nečekaně, se tam budeme zabývat GYMNASTIKOU!

Jo, tak už asi budu muset končit... Pořád jen okecávám a okecávám, ale nic pořádnýho neudělám. A co by se jinýho dalo čekat? No jo, no jo, tak už jdu. Pá.

Zaklapla jsem deník a vzdychla. Seděla jsem na koberci uprostřed pokoje. Všude okolo mne se povalovaly kusy oblečení. Snažila jsem se už něco nachystat, ale spíš než k užitku to bylo zpátky pod žehličku. Ono je to totiž takhle... Ve svém pokoji skoro bydlím. Nemám potřebu vycházet ven, pokud si nejdu pro jídlo nebo nutně nepotřebuji něco zařídit, anebo si nejdu zajezdit. Rodiče jsou v práci, brácha poslouchá hudbu nebo sleduje horory a mě nikdo ven netahá. Vlastně ani nemá kdo. Nemám totiž žádné kamarády, dokonce ne ani jednu jedinou holku, která by o mě stála. Nikdy jsem nebyla moc kolektivní, ve třídě se nezapojovala do debat a otevřená jsem byla jen vůči rodině, a to jen té nejbližší. I k babičce jsem jezdila ráda. Hodně jsme si rozumněly a nikdy jsem se u ní, díky zvířatům, nenudila. Babička měla takovou menší farmu, spoustu psů a koček a s nimi jsem si toho hodně užila.

Neochotně jsem se zvedla a hodila deník s modrými deskami na postel. Protáhla jsem si znavené svaly. Dnes jsem už totiž cvičila, a právě přitom vznikla ta spoušť. Ono stačilo jen trošku roztáhnout hvězdu nebo udělat o krok víc při rozběhu, a komínky s oblečením rázem byly na zemi. U mě je to ke všemu ještě tak, že když se ponořím do cvičení, nic mě nezastaví. Noo, a takhle to nakonec dopadlo...

Podívala jsem se na hodiny. Jedna. Zaúpěla jsem. Ještě těch nekonečných šedesát minut budu muset zůstat doma, než teprv budu moct jít jezdit. Co teda budu dělat, kromě balení? Nejspíš nic. To bude zas jednou zábava. Chjo. Já to snad nevydržím!

Byla jsem celá nedočkavá. Každý den jsem jezdila na jízdárnu kousek za městem, kde jsem měla v péči svěřenou kobylku Livii. Hodnou a poslušnou kamarádku. Livie měla nádherně lesklou černou srst s bílou hvězdičkou na čele. Štíhlé nohy, dlouhý krk. V předcích měla Arabského plnokrevníka, sama se ale spíš podobala Anglickýmu. Byla nečistokrevná. Tímpádem i jedinečná, a to nejen svým vzhledem. I podle hlasu jsem ji mohla bezpečně poznat. Kdyby jí čirou náhodou změnili box, netrvalo by mi moc dlouho ji najít. Celé stáje jsem totiž znala jako svoje boty, a kdybyste kamkoliv chtěli, klidně bych vás tam zavedla i se zavřenýma očima. Ano, tak dlouho jsem ke koním chodila. Ale nebudu se moc vytahovat. Zas tak dokonalá nejsem.

Vyšla jsem na chodbu a skoro jsem si myslela, že ohluchnu. Brácha zas poslouchal písničky. Než hudba to byl spíš randál. K mé smůle jsem měla pokoj hned vedle jeho, ale tam to naštěstí nebylo tolik slyšet.

„Alexi, ztiš to!“ Zabušila jsem pěstí na dveře.

„Co?“ ozvalo se zevnitř.

„Chci, abys to ztišil!“

„Hmmm...“

Byl to marný pokus o trochu klidu, ale přece jen už jsem potom slyšela i svoje kroky. Možná se mi to zdálo a možná i ne.

Došla jsem na konec chodby a otevřela ty nejposlednější dveře. Za nimi se pak nacházely schody, které vedly na půdu. Byly potopené v šeru. Rožla jsem. Žárovka několikrát zablikala, než se pořádně rozsvítila a žlutavé světlo zalilo místnost.

Pomalu jsem se vydala po starých rozvrzaných schodech nahoru. Bylo tu chladno a skrz dveře sem pronikal hluk z bráchova pokoje. Na veliké polici pod igelitem jsem našla několik kufrů. Byly tam schované, protože už se nikam jinam nevešly, stejně jako ostatní věci tady, a přikryté, aby se na ně naprášilo.

Instinktivně jsem vzala ten největší a nejhezčí a po dřevěných schodech jsem sešla zpět do chodby a odvezla jej ke mně do pokoje.

Bezva! První krok ke sbalení hotov! Teď jenom záleží, kolik jich bude. Promnula jsem si ruce a bouchla za sebou dveřmi. Po schodech jsem seběhla dolů do kuchyně. V troubě jsem našla buchtu, kterou nám máma udělala k obědu. Ukrojila jsem si pořádný kus a vyběhla zpět nahoru.

V pokoji jsem zakopla o kufr, který jsem jentak ledabyle nechala ležet za dveřmi, a natáhla se, jak dlouhá tak široká na koberec. Neobešlo se to bez nadávek. Do háje, já jsem někdy tak pitomá, že... Raději už jsem toho nechala, neměla jsem zrovna na jazyku vhodné slovo, abych nebyla zbytečně sprostá. Vyškrábala jsem se na nohy a otevřela svou, teď už téměř poloprázdnou skříň. Ještě naposledy jsem vytáhla bílé rajtky předtím, než půjdou do pračky a poté do kufru. Na internetu jsem se totiž dozvěděla, že hned vedle stojí internát zaměřený na jízdu na koni a během odpoledne je možnost jízdárnu navštěvovat.

Shodila jsem ze sebe svoje fialové třičtvrťáky, které jsem používala jen na cvičení nebo v takový „povalovací den“, jako byl dneska. Oblékla jsem si rajtky, vzala světlemodré tričko, pod paži popadla chapsy a do druhé ruky helmu. Tentokrát jsem si na kufr dala pozor a opatrně jej obešla. Z chodby jsem ještě houkla na bráchu. „Jdu jezdit!“ Nevím, jestli mě přes veškerý hluk slyšel, ale to mi bylo jedno. Už jsem s tím jeho virválem neměla ani trochu trpělivosti.

Z cukřenky jsem vyndala několik kostek bílého cukru. I když mamka byla zásadně proti a říkávala, abych si je brala z krabice ve špajsce, teď mi to bylo jedno, protože oba rodiče byli v práci.

Cukr jsem vsunula do tašky do malinké kapsičky, kterou jsem vybrala k tomuto účelu. Abych však nebrala celou tašku jen na pár kostek, nosila jsem v ní i pití a samozřejmě, aby maminka nic nenamítala, i telefon.

Chapsy jsem hodila do tašky a pověsila si ji na rameno. Helmu jsem si posadila na hlavu a svoje rovné, rezavohnědé vlasy svázané do culíku jsem si pod ni zastrčila. Vadilo mi, obzvlášť v horkých dnech, když mě vlasy lechtaly na zádech nebo se mi pod nimi potil krk.

Obula jsem si tenisky a vyběhla ven. Slunce svítilo a hřálo, jako pokaždé v létě, a většina lidí byla v tuhle dobu zalezlá někde ve stínu.

Za domem jsem si nechávala kolo, jentak opřené o zeď pod střechou. Vytlačila jsem jej na chodník před branku a nasedla. Vyrazila jsem liduprázdnými ulicemi. Vítr mi vháněl ofinu do obličeje. Kolo na dlaždicovém chodníku drncalo. Projížděla jsem městečkem a směřovala na okraj. Domů ubývalo a na konci louky už se rýsovaly červené střechy stájí. Zabočila jsem na kamenitou polní cestu, po které to bylo k budovám mnohem blíž než po asfaltce. Pole vedle mne již bylo zorané a to mi připomínalo nastávající podzim.

Vyjela jsem na již vydlážděnou část cesty a zastavila u stáje. Kolo postavila do stojanu, který tam mimochodem stál jen kvůli mně, protože ostatní shnilá děcka se sem nechávala dovážet auty svých rodičů.

Zamířila jsem přímo do šatny, i když jsem tam prakticky moc nepotřebovala, jen jsem si do své skříňky vložila tašku a na nohy si nasadila chapsy. S cukry v dlani jsem se vydala k boxu Livie. Dnes jsem u ní byla naposledy, potom se uvidíme až o Vánocích. Ještě než jsem stačila dojít k jejímu boxu, zaržála.

„Livi, ahoj,“ odpověděla jsem na pozdrav. Vykoukla z boxu, jako by cítila, že jí něco nesu.

„Ahoj.“ Pohladila jsem ji a nabídla jí kostku. Jemnými pysky si ji opatrně vzala z mé dlaně. Z kapsáře, který visel na dvířkách boxu, jsem vytáhla kartáč a hřbílko a opatrně vešla dovnitř. Livia vpoklidu stála a nechala se hřebelcovat. Přejížděla jsem kartáčem po její černé srsti a čistila fleky od bahna. Pak jsem ještě opatrně rozčesala hřívu a ocas. Konečně jsem mohla skočit pro sedlo a uzdu. Přinesla jsem postroj, sedlo pověsila na dvířka a uzdečku si přehodila přes rameno. Vzala jsem zelenkavou dečku a položila jí ji na hřbet. Směrem od kohoutku jsem ji posouvala, dokud nezapadla na správné místo.

Ve vedlejším boxu zaržál kůň. Livia mu odpověděla a samozřejmě jak nejhlasitěji to dokázala.

„Livi, trošku se ztiš.“ I když to asi nepochopila, otočila ke mně hlavu a nebylo možné se na ni neusmát.

Nasadila jsem jí sedlo a uzdečku a vyvedla z boxu. Její podkovy klapaly na podlaze a poté venku na dlaždicích. Strčila jsem nohu do třmenu a vylezla do sedla. Jemně jsem ji pobídla a ona se vydala pomalým krokem podél budovy až k lesu. Tam bylo stínu dosyta a i vánek mi cuchal vlasy. Listy ještě byly zelené a nejevily žádné známky o změně ročního období.

Jely jsme po úzké pěšince na nám známé místo a také naše nejoblíbenější. Užívala jsem si pravidelného houpání cvalu. V tu chvíli jsem zapomněla na vše – okolní krajinu, rodinu a dokonce i internát. Uvolnila jsem se. Existovala jsem jen já a Livia.

Dojely jsme k potoku a tam se na chviličku zastavily. Livia se napila a schladila si kopyta a pak jsme se opět cvalem vydaly zpět.

Vítr se mi opřel do tváře. Ten pocit jsem milovala. Už od první chvíle, kdy jsem jako malá poprvé vyslovila přání, že chci jezdit, a kdy jsem celá nedočkavá usedla na koňský hřbet a pilně se učila, jsem se těšila na ladný cval koně pod sebou. Trvalo to sice dlouho, ale přece jsem se dočkala!

Vítr si celou dobu pohrával s mými vlasy a nedal si říct. Nějak moc mi to ale nevadilo. Na mé tváři byl stále úsměv.

Vyjely jsme z lesa na louku. Ke stáji nám sice zbýval ještě kus cesty, ale přesto jsem Livii zpomalila do klusu. Pak se pomalu začaly objevovat červené střechy. Celou vyjížďku jsme vzaly velikým obloukem a teď se vracely z opačné strany, než jsme původně vyjely. Spatřila jsem i malou jízdárnu, kde se trénovaly jen skoky. Bylo v ní postaveno spoustu pestrobarevných překážek. Sotva jsme se trochu víc přiblížily k ohradě, slezla jsem na zem, otevřela branku a přivedla Livii dovnitř. Hned nato jsem ji pevně zadělala. Nasedla jsem jí opět na hřbet a pobídla do kroku. Objely jsme celou jízdárnu, než jsme klusaly a potom i nacválaly. Navedla jsem ji na první překážku – křížek. Kousek před ní se svýma silnýma zadníma nohama odrazila a přeletěla břevna ladně jako pták. Stejným způsobem jsme zdolaly i kolmák, zeď a dokonce zkusily i double-bar. Přední kopyta jí zavadila o dřevěné, červeno-žluté břevno. Zavibrovalo, ale nespadlo. Abychom to zakončily povedeným skokem, navedla jsem ji ještě jednou na křížek, který zdolala jako nic. Poplácala jsem ji po šíji a zpomalila nejdřív do klusu a pak i do kroku. Po chvíli jsem z ní slezla a ještě chvilku ji vodila, aby trochu zchladla, bylo-li to vůbec v takovém vedru možné.

V boxu jsem jí sundala sedlo a uzdečku a postroj odnesla do sedlárny. Znovu jsem jí vyčistila srst – tentokrát slepenou od potu, a kopytním háčkem vyndala všechny kamínky zaseknuté mezi podkovou.

Ještě slupla posledních pár kostek cukru a pak jsem ji odvedla do výběhu. Než se však rozběhla za ostatními koňmi, šťouchla mě přátelsky do ramene. Pohladila jsem ji po nozdrách a pak teprve pomalu odešla. Bylo těžké se s ní loučit, byla totiž jediná, kdo o mě stál, taková nejlepší přítelkyně.

Se slzami v očích jsem vyzvedla v šatně tašku rozjela se domů. Ještěže mě tak nikdo neviděl!

Ještě když jsem dojela domů, měla jsem obraz rozmazaný slanou vodou. Místnostmi se stále ozýval hluk z Alexova pokoje. Nejspíš ani nezpozoroval, že jsem odešla.

Dopřála jsem si ještě studenou sprchu, abych se zbavila veškerého potu, a pak si sedla v pokoji nad kufr a začala balit.

Pokud vás tato kapitola moc nechytla, zkuste se vrátit ke druhé či třetí. Mohu vás ujistit, že se v pokračování nudit nebudete!

Určitě budu ráda za komentář

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.