Noc

Všude jen temno, tma, je noc,
stíny zde mají svoji moc.

Srdce mi buší o sto šest,
jenom tma, ani měsíce a hvězd.

Koruny stromů nebe zavírají,
svojí řečí se tichounce domlouvají.

Slyším však jen šustění stromů,
přec je tu něco, co nechce mě pustit domů.

Kroky - první, druhý,
náhle pravidelnou melodii porušují.

Zajíkám se, dech ztrácím,
v mdloby na zem se kácím.

Nemůžu zavřít oči, ležet,
jediné, co mne napadá, je běžet.

Zvedám se, běžím, letím tmou,
však ony kroky jdou za mnou.

Chtějí mne chytit?
Zabít? Zničit?

Běžím vpřed a nevím, kam.
Dochází mi dech. Co udělám?

Předemnou stříbrná mýtina se nachází.
Světlo vždy nad tmou vítězí!

Bez rozmýšlení vbíhám tam.
Zhluboka dýchám.

Měsíc je v úplňku, jasně svítí,
je tedy čas zlého bytí.

Vidím svůj stín, černý, temný,
cítím něčí přítomnost za rameny.

Otáčím se. Jenom tma.
Něčí ruka mne popadá.

Svírá mi hrdlo, škrtí mne.
Umřu snad? Ano? Ne?

Celý svět se se mnou točí.
Pomalu zavírám oči.

Temno však ztrácí svoji moc.
Vychází slunce, končí noc.

Sevření náhle povoluje,
do plic vzduch se dostavuje.

Pryč je najednou vše zlé,
co skrývá se v té tmě.

Čekala jsem svého konce,
však zachránilo mne slunce.

Zlatě svítí.
Slzy v očích se třpytí.

Na obloze mraky plují, stromy ševelí,
květiny mne obklopují, vše se veselí.